Solidně postavené modely s odolnými a přitom úspornými turbodiesely pod kapotou začínají ve srovnání s dnešní produkcí ukazovat, o co všechno jsme vlastně přišli. A není toho málo.
Při výběru dalšího z modelů na našem partnerském serveru s klasickými (a zhusta mimořádně zachovalými automobily) mně zaujal jeden zajímavý kousek. Levný a tak trochu v rohu se krčící Mercedes Třídy E, s kódovým označením W211 a vybavený druhým nejslabším turbodieselem 220 CDI. Auto, které bylo kdysi (pravda, často s výrazně silnějšími motory) známkou dobrého vkusu. Často také podnikatelského úspěchu nebo dobře placené manažerské pozice. Případně všeho dohromady a najednou. Dnes je ale nečekaně dostupnou alternativou k poněkud fádní „konfekci“. Pojďme se na jeden takový podívat společně.
Třída E má v nabídce Mercedesu nezastupitelnou roli
Třída E (podle anglického „Executive“) má v hiearchii stuttgartského výrobce mimořádně důležité, v podstatě nenahraditelné místo. A to i v době, kdy všemožné „variace na SUV-téma“ pomalu, ale jistě dělají ubírají prostor na trhu pro ostatní varianty karoserií. Nebo jej minimálně citelně zmenšují. „Éčko“ totiž v podstatě definuje značku, je to právě sedan zhruba této velikosti, jenž si mnozí vybaví jako první, když se řekne slovo Mercedes. Solidní, přesto moderní. Luxusní, přesto relativně dostupný.
Jakkoli tedy nabídka Mercedesu zahrnuje tucty modelů stojících pod střední třídou (neboli Třídou E). A podobně i mnoho modelů na druhé straně, nabízejících větší komfort, více místa a vyšší výkony za (namnoze podstatně) více peněz, je to právě tento formát, jenž definuje značku. Možná to má historickou souvislost s legendárním modelem W124. Který definoval novodobou tvář a především charakter značky, možná je to obliba Němců a jejich proklamovaná příslušnost ke střední třídě.
Německá střední třída si na okázalost nikdy nepotrpěla
Zkrátka ani moc, ani málo. Zhruba uprostřed. Halb zu Halb. Nejsme ani sociálně potřební, ani si nehrajeme na zbohatlíky a hochštaplery. Střední třída je to, co vybudovalo Německo a dostalo jej zpět na vrchol evropských zemí – všichni ti učitelé, právníci, lékaři, svobodná povolání typu advokáti nebo daňoví poradci, dobře zavedení novináři, státní úředníci s delší praxí a adekvátním platem či obchodníci a střední management – ti všichni bývají automaticky potenciálními klienty Třídy E od Mercedesu.
A často jej platí z vlastních úspor, případně pro ně není problém si v bance obratem vyřídit půjčku či leasing, neb každá banka jim ráda vyjde vstříc. A především – tuto půjčku také řádně splatit. Tato sociální vrstva je nejen v mých očích reprezentantem toho, co definuje moderní, poválečné Německo a co je jeho klíčovou, hybnou silou i dnes. Ostatně na to není potřeba hlubokých úvah, potvrdí vám to každý jen trochu zběhlý sociolog nebo sociodemograf, jenž se německou společností někdy zabýval.
Důraz na kvalitu, odolnost a serioznost jako životní krédo střední třídy
A Mercedes moc dobře ví, že právě tato početná třída mu bude zajišťovat v zásadě nekonečný byznys. Vyplývající mimo jiné z toho, že její příslušníci velmi dbají na to, v jakém autě jsou viděni a solidnost a preciznost je právě to, čím se chtějí pro okolí prezentovat. Chtějí, aby bylo patrné, že jsou schopni investovat do kvality, odolnosti a relativní dlouhověkosti. Na druhou stranu jim však zůstává schopnost šetřit a zbytečně nerozhazovat, když nezbytně nutně nemusí. Mám na to, ale „normální, solidní auto“ mi stačí. Nepotřebuji jezdit a být viděn ve výstřední italské placce s V8 za zády.
Vraťme se ještě na chvíli v časové ose zpátky. Přesně tato definice totiž pregnantně vystihuje rozdíl mezi tolik oblíbenou a masově vyráběnou Třídou E modelové řady W124 a její luxusním „velkým bratrem“, Třídou S modelové řady W140. V Čechách také známé pod přezdívkou „Mamut“. Zatímco tu první si oblíbila střední třída v celé Evropě, a nejen v ní, v „Mamutu“ W140 jste měli (krom politiků a vrcholného managementu) šanci spatřit také například ruské mafiány. Pro které byl „Mamut“ poměrně dlouhou dobu symbolem prestiže a příslušnosti ke správné sociální vrstvě.
Pro ruské mafiány byl „Mamut“ to pravé ořechové
A to i v době, kdy již byl k dispozici nástupce v podobě nové modelové řady W220 a posléze W221. Ani jedna z nich však nedisponovala opulentností a určitou arogancí „Mamuta“, proto právě staršímu zástupci dávala tato specifická klientela nejednou přednost. Stačilo se v devadesátých letech podívat na parkoviště před vyhlášené noční podniky v Moskvě (a občas i v Praze). Lepší popis rozdílu mezi Třídou E a Třídou S té doby aby jeden pohledal.
A již zmíněná kvalita, odolnost a dlouhověkost, pro kterou se „éčko“ W124 v podstatě stalo etalonem kdesi zmizela s nástupcem, první „čtyřokou“ verzí a tedy modelovou řadou W210. Neboli v Čechách „Masařkou“, když už jsme u těch zviřátek a Mercedesů v jednom. Ústupek z kvality byl totiž natolik zřejmý a značný, že pro Mercedes znamenal jednak odliv klientů (kteří rádi usedli do konkurenční „pětky“ E39 od BMW), jednak poškodil jeho renomé na dlouhé roky dopředu.
„Masařka W210“ znamenala ztrátu všeho, co W124 vybudovala
Koroze i tam, kde nikdy nebyla a celkově násobně menší odolnost proti opotřebení (běžně jste se setkávali s rozpadající se novější W210 oproti zachovalejší, a přitom celkově starší W124 – to nepotřebuje dalšího komentáře) znamenala ohrožení Třídy E coby Etalonu pro Mercedes. O nástupci W211 bylo rozhodnuto. Musí to být moderní, pokrokový vůz, ale se zachováním robustnosti a odolnost W124. A jak ve Stuttgartu řekli, tak i učinili. Ostatně, jsou to Němci.
Nové třída W211 tak znamenala návrat na osvědčené, dlouhé roky budované pozice. Veskrze moderní auto s moderními motory (s fantastickým rozpětím od 2 litrů/122 koní po 6,2 litru/514 koní, více než 4x tolik!!!), zachovávající si přesto určitou decentnost, serioznost a diskrétnost. A to hlavní: schopnost najíždět obrovské porce kilometrů. A také je vydržet a přežít v relativním zdraví. A jestli to u nějakých verzí mělo být viditelné nejvíc, pak u těch, co podobné kilometry najížděly pravidelně. Čili u všech dieselů, včetně těch základních.
Základní diesely jako extrémně oblíbené konfigurace
A přesně to je případ i našeho modelu se čtyřválcem o objemu 2,1 litru pod kapotou. 110 kW / 150 koní nezní jako nějaký extra výkon, a on to také popravdě extra výkon není. Spíše bych použil slůvko „dostačující“. Pětistupňový automat také nikoho neohromí, avšak opět – při jízdě vám to vadit nebude. Jako celek funguje toto „Éčko“ znamenitě. A jakkoli bych si třeba osobně pod kapotou přál alespoň benzínový šestiválec ve verzi E320, případně osmiválec v E500, je mi jasné, že účty za servis a tankování by moje nadšení brzy zchladily.
Bonus proti moderním vozům dneška je citelný
A tak by i pro mne byla Třída E 220CDI zajímavou volbou. Navíc s jedním citelným bonusem proti dnešním vozům. Ve starším „Éčku“ si stále připadáte jako řidič a jako ten, kdo má situaci na povel a pod kontrolou. A kdo rozhoduje, jak se pojede a jak se u toho bude auto chovat. Což je něco, co v mnoha dnešních vozech, plných (místy ne příliš žádoucích) asistentů tak trochu schází. O fyzických ovladačích na vše potřebné nemluvě. A s druhým bonusem v podobě spotřeby: i takto velký sedan (rozvor 2854 a délka 4869 mm) dokáže bez problémů jezdit za 7 litrů nafty. Inspirativní.
A to nejdůležitější na konec: exemplář z fotografií má nájezd 326 000 kilometrů. Garantovaných a nestočených. Na interiéru vozu je to myslím vcelku patrné, běžné odření bočnic sedačky u řidiče se tady ještě nekoná. Po mechanické stránce je Mercedes dle údajů v inzerátu v perfektním stavu a prodávající za něj chce v přepočtu zhruba 150 tisíc korun. Což mi na takové auto přijde jako vcelku adekvátní nabídka, co myslíte? Dejte nám váš názor vědět do diskuze pod článkem, děkujeme!
Galerie
Co byste řekli dostupnému Mercedesu?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 12228
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 15090
