Historie skel na autě, od konvenčního čelního až po neprůstřelné. Ta dnešní se od prvních výrazně liší složením i tvarem

Každý motorista ví, že přes špatné sklo se špatně dívá. To koneckonců platí i o budovách a dalších staveních, zařízeních či strojích, které mají mít pevný, ale průhledný kryt. Tím se dostáváme k tomu, jakou cestu vlastně skla urazila od začátku automobilové revoluce. Dříve bylo složení i tvar úplně jiný a výhled býval dokonce i výrazně zkreslený.

Skla dříve a dnes

Zatím co sklo v automobilech se na začátku 20. století nepříliš výrazně lišilo od skla například do oken, tak dnes je tomu zcela jinak. Dřívější automobily měly skla klasická, technologický proces tehdy nedokázal udělat skla vypouklá, zakulacená, prohnutá, a nebo jinak zakřivená, jak jej máme dnes na automobilech. Dříve byla skla prostě rovná. Také neměla takovou průhlednost jako dnešní skla. Často se stávalo, že při různých pohledech přes sklo ven jste viděli věci jinak zakřivené. To dnes již není možné.

iZdroj fotografie: Citroen

Dnešní skla musí splňovat požadavky na bezpečnost, propustnost světla, pevnost atd. U čelních skel to udává norma, která říká, jaké má mít parametry sklo pro zasklívání čelních oken dopravních prostředků. Tedy i automobilů. Technologický pokrok nám dovoluje udělat skla různě prohnutá a zakřivená. Například poslední Citroen C5 ve verzi sedan má konvexně konkávní tvar zadního skla.

Výroba skla a přířezu

Technologií výroby skla je několik. Tou nejstarší je ruční zpracování, kdy výroba probíhala pomocí skleněných válců nebo rotujících baněk. Tato historické metoda se dnes již nepoužívá. Poté přišla metoda litím a postupem času se zdokonalila v kontinuální lití a válcování. V roce 1957 pak vznikla dodnes nejmodernější float technologie (tzv. plavení skla po hladině roztaveného kovu), která je v tomto případě vytvořena roztaveným cínem, což následně zcela odstranilo nutnost následného finálního broušení a leštění skla.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vrstvená čelní skla se vyrábí na tzv. lince přířezů. Na lince se řežou z velkoformátových tabulí skla přířezy. Přířez má již specifickou velikost danou rozměry automobilového skla, které z něj má vzniknout. Dále se pokračuje na linku modelů s integrovaným sítotiskovým strojem. Na něm se z přířezu vyřízne tvar modelu a to pro vnější a vnitřní sklo, obrousí se hrany a tyto skla se následně umyjí v myčce.

Sítotisk a finální autosklo

Pak se na sklo natiskne černý okraj, tzv. sítotisk. Sítotisková barva se vysuší v ultrafialové sušičce. Na vnější sklo se pak nanese separační prášek, aby se skla v dalším procesu neslepila. Následuje proces, kde dochází k ohybu skla. Tento proces probíhá v elektrické peci na principu gravitace. Ohyb je klíčovým procesem, jehož know-how si chrání každý výrobce automobilových skel. Sklo se postupně zahřívá a tím jak „měkne“ se gravitační silou postupně prohýbá do požadovaného tvaru.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Následně se sklo chladí, čímž se dosáhne vnitřního napětí ve skle. To zabraňuje praskání skla, ať už vlivem pnutí karoserie nebo mechanickým poškozením. Následuje proces laminace, kde je mezi vnější a vnitřní sklo vložena bezpečnostní fólie. Do tohoto místa jsou pak vloženy jednotlivé dráty na vyhřívání skel apod. Následně je pak v autoklávu odsáván vzduch z meziprostoru mezi vnější a vnitřní vrstvou.

Čím se podle vás nejlépe autosklo čistí?

Zdroj: Autorský komentář Filipa Střechovského, AutoCar