Vlastnit elektromobil a moci jej bez problémů dobíjet jsou dvě odlišné věci. Zejména pokud vzrostou počty uživatelů. Evropská unie k tomu nyní přidala další povinnosti.
Automobilový průmysl směřuje k elektrizaci. To je zkrátka holý fakt a skutečnost, a slovy klasika „může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím můžeme dělat“. Ať už je důvodem klimatická krize, nebo snaha o inovaci, nebo cokoli jiného, musíme počítat s tím, že elektromobily jsou budoucnost. Tento nastupující trend má nicméně mnoho výhod, ale i nevýhod. Jsme na elektromobily u nás v Česku připraveni? Neviděli bychom to příliš optimisticky, pojďme se na to společně podívat.
Největší potíž elektromobilů se nachází vně karoserie
Problém elektromobilů totiž nespočívá ani tak cenové nedostupnosti (ta se bude s přibývajícím množstvím vyrobených vozů snižovat), případně omezenému dojezdu a nutnosti dlouhého dobíjení oproti spalovacím motorům. Největším problémem je samotná nabíjecí infrastruktura. I ve velkých městech (kde je síť nabíjecích stanic největší) není totiž vůbec snadné svůj elektromobil nabít. A to zcela pomíjíme nevýhody rychlodobíjení pro životnost baterií. Nejlepší by bylo mít svoji dobíječku (wall box), svoji garáž a denně tak 8-10 hodin času. To ale pochopitelně nemá a nebude mít každý.
Jaká je nejbližší budoucnost? Čerstvě schválený dokument Evropské unie, který na svých stránkách přináší například ICCT (International Council on Clean Transport) a o kterém se vedla diskuse už od června letošního roku stanovuje do tří let povinně dostupnou nabíječku každých 60 km pro transevropskou dopravní síť TEN-T. To jsou v Česku zejména dálnice. Každá z těch nabíjecích stanic musí mít celkový výkon nejméně 300 kW a alespoň jedna přípojka u ní musí poskytovat nejméně 150 kW, to vše do konce roku 2025. Šibeniční lhůta. Ale to jsme pořád jenom u dálnic.
Už tak přísné požadavky se zdvojnásobí
A do konce roku 2030 se pak požadavky na celkový výkon a počet 150 kW přípojek zdvojnásobí. Co to obnáší? Popravdě, mít v rodině stavební firmu, nechám rodinné domky plavat na Vltavě a začnu se specializovat na stavbu nabíječek. Tohle vypadá na zlatý důl. A na pěkně dlouhou dobu. Ale vážně. Čeká nás pravděpodobně fáze intenzivní výstavby, kterou si třeba už Norsko prošlo. A stále prochází. A ani Norové přitom nemají zrovna malé komplikace. Jak to dopadne u nás?
Náš rozpočet se s tím norským opravdu nedá poměřovat, a co rychlosti jakýchkoli staveb bychom planetární mistrovství galaxie pravděpodobně také nevyhráli. Jsme zkrátka v Česku a nezměníme se přes noc. Ani kvůli Unii. Necháme se tedy překvapit, jako vždy. Něco nám ale říká, že to opravdu těžké máme teprve před sebou. Co myslíte?