Řidiči s nálepkou rybky na zadní části vozu se v našem státě mohou cítit poněkud ohroženi

Čas od času člověku stojícímu v koloně před semaforem ulpí zrak na malé rybičce, kterou má řidič v autě před ním nalepenou vzadu „na kufru“. Ať je již provedena ve zcela obyčejné, jednoduché formě, nebo si s jejím provedením (a často i barevností) grafik takříkajíc „vyhrál“. Co spojuje lidi, vozící vzadu na autě tento grafický symbol, jaká je vlastně historie jeho vzniku a proč si jej na auta lidé lepí i dnes? O tom všem bude dnešní článek, pojďme se tedy na historii „rybářů“ podívat společně.

Rybka jako historický QR kód a identifikátor v jednom

V dávných dobách se ze symbolu ryby stal nejprve identifikační, posléze i „konspirační“ nástroj mezi prvními křesťany, kteří to v prvních letech (a zdaleka nejen v prvních letech) neměli s příslušností ké své víře opravdu jednoduché. Nekonečné pronásledování a nelítostné trestání kohokoli, kdo se nějakým způsobem hlásil ke Kristu vedlo k tomu, že namalování jedné strany pomyslné rybky do písku (a domalování druhým člověkem) sloužilo jako jednoduchý, ale vcelku funkční identifikační znak. Aneb, tady je bezpečno.

iZdroj fotografie: Škoda

Stejně tak se určitou formou konspirace stalo samotné slovo ryby, jež se v řečtině píše Ichthys, nebo také Ichthus. A dá se dá také číst jako slovo složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V originále Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ, Iésús Christos Theú Huiós, Sótér. Rybka byla zkrátka pro rané křesťany něčím výrazně víc, než jen zdrojem obživy a pokrmem na talíři. A asi celkem pochopitelně, protože jejich hlavní symbolika – kříž – byla ve finále cestou k tomu, jak na tom kříži opravdu skončit.

Svět se od dob pronásledování křesťanů ve starém Římě výrazně proměnil, byť i dnes pochopitelně existují státy, které tuto víru „nepodporují“, velmi mírně řečeno. Symbol rybky však z dávných dob zůstal, v Čechách 21. století pak slouží už jen k tomu, aby dal najevo příslušnost k dané komunitě. A to i během cest na silnici, ve formě samolepky na zadní části vozu. Zajímavé by možná bylo se přímo českých křesťanů zeptat, jak sami sebe vnímají v moderní společnosti a co je vede k tomu, lepit si rybky na auto ještě dnes.

Faráři a farníci nadšením zrovna nehýří

A protože mezi nimi, konkrétně farníky z nedaleké obce, mám několik přátel, nedalo mi to a vypravil jsem se před časem mezi ně na malý „průzkum trhu“. Abych vlastně zjistil, jak se žije křesťanům v Čechách, jak se smiřují s tím, že většinová společnost na ně nahlíží jako na „pánbíčkáře“ a opravdu nesdílí jejich nadšení pro víru, Bibli a Desatero. Velmi mírně řečeno. Co naplat, na rozdíl například od Polska nebo Německa jsme se za desítky let socialismu odnaučili věřit čemukoli, co jen vírou zavání.

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Je tomu bohužel tak, a nic s tím nenaděláme“, říká můj kamarád Zdeněk, zamýšlející se nad momentální situací křesťanské komunity v Čechách, a pokračuje: „V kostele se nás schází čím dál méně, pokud tedy nepočítám turisty na nedělní mši nebo ty, kteří si přišli pro zpověď a rozhřešení. A samozřejmě půlnoční mši, ale to je zcela jiná situace i jiné publikum. Na faře už se také scházíme v podstatě v úzkém rodinném kruhu. Spíše mám pocit, že nám farníci odcházejí tím, jak stárnou, mladí přitom nejsou na obzoru.“

Příčin plíživého úpadku je několik

A netvářil se u podobné „zpovědi“ příliš optimisticky, což se dá samozřejmě pochopit. Křesťané se v Čechách 2023 let od narození Krista paradoxně dostávají do situace, která nemá daleko k fungování „utajené komunity“. A k postupnému přechodu do klasického „undergroundu“. Zajímavé, kdo by to ještě před sto lety řekl. Hlavní věci v každé vesnici a městě? Škola, četnická stanice a kostel. Ty první dvě nám (doufejme) vydrží, jen s nezbytnou transformací, ta třetí ale zřejmě pomalu odchází.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Jaké to má příčiny? Vyzdvihl bych možná tři hlavní: za prvé po letech vnucovaného ateismu a neskrývaného pronásledování věřících ze strany komunistů se „nevíra v Boha“ stala v zásadě standardem. Za druhé moderní doba plná nových technologií nás od prožívaného duchovna s Bohem a stejně smýšlející komunitou poněkud vzdalují. A nakonec potřetí, víra v Boha, chození do kostela a dobrovolné odříkání lecčehos je pro dnešní „generaci X“ poněkud neatraktivní životní styl. Velmi mírně řečeno.

Cestou k obnovení komunity jsou mladí

Jak z toho ven? Přes tuto velmi prostou formulaci do několika slov je to poměrně hodně složitá otázka. A ještě složitější je na ni odpověď. Pokud církev nenajde způsob, jak do svých řad přitáhnout mladé ve výrazně větším počtu, než jak se jí to daří nyní, nedá se nějaké velké oživení očekávat. Sám mám k Bohu velmi silný vztah, nicméně nechodím do komunity ani do kostela (až na výjimky). A troufnu si tvrdit, že takto to má nastavené hodně lidí. Berou to jako ryze intimní, privátní záležitost, jen mezi nimi a Bohem.

Quo vadis, česká křesťanská obci?

Čeká nás tedy další Quo vadis, podobné tomu od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze, za které v roce 1905 získal Nobelovu cenu za literaturu? Pravděpodobně nikoli, arény již patří ponejvíce hokeji (a nikoli lvům pojídajícím křesťany). Pomalý útlum komunity je však patrný. A jen tu a tam problikávající „rybička“ na zadní části vozu dává najevo, že i křesťané cestují v automobilech – a hlásí se hrdě ke své víře. Přejme jim, ať je její další směřování už pouze a jen v jejich rukách a už nikdy nepodléhají „dohledu“ žádné strany nebo státu.