Pro některé výrobce již znamenají „nafta“ nebo „turbodiesel“ cosi jako sprostá slova. Moderní motory však dokazují, že jsou stále ve hře. A nezpůsobí navíc požár lodi na moři.
Úvodem prosím dovolte jedno vyjasnění pro vás, čtenáře, kterých si nade vše vážím a mám k nim absolutní respekt. Vy, kdož čtete moje články, myslím dobře víte, že opravdu nejsem žádný „ekofanatik“. Nepřilepil bych se k silnici vteřinovým lepidlem a ani bych se nepřivázal k rypadlu řetězem. To, že rozumím potřebě změnit spoustu věcí v zájmu lepšího klimatu této planety, zkrátka neznamená, že bych ze dne na den zakázal spalovací motory nebo je podobně ze dne na den nahradil elektromotory. A důvod? Pojďme se na něj podívat společně.
S emisemi se něco udělat musí, to je jasná věc
Ochrana klimatu (respektive spíš záchrana této planety, abychom byli přesní) s dopravou opravdu úzce souvisí. A to i s tou osobní. Jak se dá poměrně snadno dohledat v dokumentech Evropského parlamentu, v roce 2019 byla doprava odpovědná za zhruba čtvrtinu všech emisí oxidu uhličitého v EU. Ta silniční se na tomto množství podle Evropské agentury pro životní prostředí podílela ze 71,7 procent. To nejsou čísla, která by šla jen tak jednoduše ignorovat. A opravdu to nejsou „promile“, o kterých tak rádi hovoří kritici všeho ekologického.
A dnes je víceméně jasné, že budoucnost minimálně osobní dopravy bude opravdu elektromobilní, přičemž tou hlavní a zásadní otázkou zůstává už jenom to, z čeho a jak budou vyráběny baterie a jak dlouhý dojezd (a krátký čas dobíjení) svým budoucím uživatelům poskytnou. Zbytek jsou řešitelné technikálie – pokud se totiž bude dobíjet do 10 minut a dojezd bude kupříkladu 1 200 km, půjde s takovým autem bez problémů žít, i když budete muset na veřejnou nabíječku.
Baterie a nafta současně? Je to vůbec možné?
A přesně takovou baterii chystá například Toyota, navíc v horizontu několika let. A jestli se nějakým slovům v automotivu dá věřit, tak ta od Toyoty k nim rozhodně budou patřit. To však ale neznamená, že by stávající spalovací technologie neměly co nabídnout. Mají, a to dokonce již dnes, kdy si na platnost nové normy EURO7 počkáme ještě rok a půl. I na těchto stránkách několikráte představený nový třílitrový šestiválcový turbodiesel od Mazdy (přesněji o objemu 3,3 l) je pouze jedním z důkazů.
Tím dalším může být kupříkladu i stávající produkce z portfolia mnichovské BMW. Speciálně když si ji „vezme do parády“ úpravce, kterému nejde jenom o kilowatty a Newtonmetry, ale stejnou měrou i o zachování „čistoty“ výfukových plynů. Pochopitelně v rámci možností, pořád jsme u turbodieselu. Norma EURO 6d je však již natolik přísná, že její splnění určitou garanci (co se obsahu škodlivých látek) dává. Doby „čiptuningu z garáže“ za několik stovek a TDI motorů čadících jako parní lokomotiva v plném zápřahu jsou naštěstí již minulostí.
Když se vyladí něco již skvěle vyladěného
Výsledkem pak může být i „něco“ jako Manhart MH 400, postavený na základě trojkové řady 340d/G20 od BMW. S decentními úpravami exteriéru i interiéru, především ale s motorem vyladěným na 380 koní (z původních 340), s točivým momentem 770 Nm (původně 700 Nm) a stále přijatelnou spotřebou se potvrzuje známý fakt: Moderní turbodiesely hledají v poměru výkon/točivý moment/spotřeba přemožitele jen velmi obtížně. A pokud splňují emisní normy, kde je problém?
Problém je v emisních normách budoucích, pochopitelně. I když Mazda u svého nového motoru směle tvrdí, že normu EURO7 splňuje již nyní. Jak vidno, když se chce, tak to jde. Filozofická otázka závěrem: mají tyto moderní motory s opravdu skvělými parametry odcházet „z moci úřední“? To již nechám na vás, vážených čtenářích. Za sebe v tom mám jasno: ze silnic by měly zmizet „čadící“ naftové motory a rozhodně ty s „vykuchanými“ filtry. Ale novým konstrukcím a technologiím bych se nebránil ani u spalovacího procesu. Jak to vidíte vy?