Český stát je ve vztahu k řidičům cokoli, jen ne vstřícný a obětavý. Tím spíš potěší, když nám za 48 Kč týdně nabídne něco, co se bezesporu vyplatí mnohým z nás.
Žijeme ve zvláštní době. Denně vídáme v médiích „partičky“ politických či jiných šíbrů, pro něž jsou i jednotky milionů pod jejich rozlišovací schopnosti, a příběhy o „investicích“ důvěřivých (nejen) seniorů do „výhodných investičních fondů“, které jsou výhodné tak maximálně pro své majitele, aby nakonec spadly jako letadlo, jsou už pak téměř čímsi jako koloritem České republiky. A tentýž stát si pak dovolí po vás chtít ještě nemalý poplatek a zdůvodňovat to jakýmisi benefity. To se na to pojďme podívat společně.
Hromadná doprava má v Čechách tradici
Přitom je to vcelku jednoduché. Stát nám nabízí poměrně hodně možností, jak se dostat z bodu A do bodu B. Mnoho z nás, speciálně ve městech, volí hromadnou dopravu. V Praze má metro opravdu málo konkurentů, co se rychlosti týče, pokud je tedy vaše nástupní i cílová destinace v dosahu stanic metra. Ale ani ostatní města na tom nejsou nijak zle. Jestli je nějaké dědictví socialismu hodné obdivu a pochvaly, pak je to právě (často nebývale) rozvinutá městská doprava.
Stačí tady mít na návštěvě někoho z Evropy, a to i třeba z rozvinutého a proti nám nepoměrně bohatšího Německa. Není tomu tak dávno, co jsem dělal průvodce mým přátelům po Karlových Varech, a celkem s libostí jsem poslouchal jejich komentáře, jak máme opravdu super městskou dopravu a jak se s ní dá dostat, díky husté síti a častým intervalům, bez problémů téměř všude. A měli pravdu, v „mém“ městě ztrácí auto smysl, pokud se tedy dokážete povznést nad to, že nepojedete sami.
Mezi městy se situace zcela otočí
Jezdím tak x-krát do měsíce, zbytek kolo, a veškerým omezením, problémům s parkováním a vyhrazeným zónám se mohu jen smát. Zcela jiná situace však nastává, pokud se chcete dostat někam „do meziměsta“, stačí třeba jen vesnice 20–30 kilometrů od vašeho bydliště, do níž zrovna nevedou koleje (a ani to nemusí být výhrou). Náhle zjistíte, jak se věci mají v zásadě opačně: to, co ve městě jezdilo „ob 20 minut“, tady jede 3x za den, a to ještě v pracovní dny. Někdy ani to ne.
Pokud se do takovýchto míst potřebujete dostávat pravidelněji, začíná být auto víceméně nutností. Což tak trochu vysvětluje i zálibu Čechů v automobilech, kdy dvě, často i tři auta v rodinách (zdaleka nijak finančně nadstandardně situovaných) se stávají pomalu normou, nikoli výjimkou. Není to totiž možná až tak o zálibě jako spíše o nutnosti. Pokud se chci dostat tam, kam linkové autobusy nejezdí, nebo nemám šanci čekat hodiny na zpáteční spoj, je auto jedinou možnou volbou.
Jakkoli se přitom mohu trmácet „po okreskách“. Které jsou mnohdy ve stavu, že vypadají jako sponzorský dar místního autoservisu a prodejce tlumičů v jedné osobě. Nicméně žijeme v Čechách, nikoli ve Švýcarsku nebo Švédsku. Berte, nebo nechte být. Můžete se také odstěhovat, jak řekl jeden nejmenovaný politik, a začít život zcela někde jinde. Co když se ale nechci odstěhovat a chci se svým vozem dopravovat pokud možno rychle a bez výměny tlumičů co půl roku?
Mám to k nájezdu na dálnici kousek? Pak asi nemám co řešit
Pak velmi záleží, kde máte bydliště. Jeden můj dobrý známý si svoje místa pobytu vybíral vždy tak, aby to mělo maximálně 10 minut k nájezdu na dálnici a uměl se dostat rychle do Prahy, Brna, Ústí nad Labem a dalších měst. „To, co mě stojí dražší bydlení, se mi vrátí v čase, který díky tomu ušetřím. A někdy ani to bydlení není dražší, musíš u toho přemýšlet a umět si vybírat.“ Něco na tom bude. Moje vzpomínka na roky strávené na severu kousek od Děčína mu dává za pravdu.
Skvělý vlak do Prahy (EC vlaky na koridoru) a relativní blízkost D8 na Prahu/Drážďany mi ušetřily stovky hodin času a umožnily stihnout i to, co bych „po okreskách“ stíhal obtížně. Podmínkou byla dálniční známka, pochopitelně. Můj známý ji ani nezmiňoval, těch 2 300 korun za rok, co stojí nyní, je hluboce pod jeho rozlišovací schopnosti. A ani já jsem ji nijak neřešil, bral jsem to jako nutnou daň za to, že dálnici zkrátka musel někdo postavit a mně její přítomnost zkracuje čas. A tak platím.
48 Kč týdně jako vstupenka k rychlosti a úspoře času
Nicméně vyplatí se to opravdu každému? Když 2 300 Kč vydělíte 12 měsíci (platnost známky je jeden rok), jsme na částce zhruba 192 Kč měsíčně, což dělá 48 Kč týdně. To je opravdu skromný nákup v supermarketu, při dnešních cenách. Anebo možnost kdykoli vjet na dálnici, když budu potřebovat. Pokud bydlím zcela mimo dosah jakékoli dálniční sítě, celý rok nejezdím dál než „kolem komína“ a i do sousedního města nic jiného než běžná silnice nevede, ztrácí dálniční známka smysl.
Je však nemálo případů, kdy je to tak „půl na půl“. I po dálnici, i mimo ni. Nemohu si při té příležitosti nevzpomenout na „pravěk“ našeho cestování po Evropě, kdy jsme byli nefalšovaně zděšeni například z poplatků v Itálii nebo Francii. A snažili se „převézt“ celou Itálii tím, že zrovna my, Pepíci z východu, pojedeme kolem dálnice a ušetříme hromadu peněz. Nemusím vám ani psát, jak to dopadlo. Neušetřili jsme opravdu nic. Nemluvě o mastných pokutách ve vesnicích pod dálnicí, kde na nás místní policie již s oblibou čekala.
Benefit od státu, co ve finále nestojí tak moc
Čas, stres, zbytečný benzín nebo nafta na delší (ale „úspornější“) trati ve finále vedl k tomu, že jsme příště uznali nesmyslnost takového počínání a zaplatili mýtné. A nakonec za to byli ještě vděční. Dálnice je zkrátka určitý benefit a jeho výstavba je extrémně finančně náročná. Jen kdyby těch dálnic bylo (výrazně) více a jejich výstavba byla rychlejší. Pak by to byl opravdový benefit, za nějž by tuším každý rád zaplatil. Ve finále by na tom mohl ještě stát vydělat.
Dnes máme tento benefit k dispozici (kdykoli po celý rok bez rozmýšlení) za 48 Kč týdně. Je to moc, nebo málo? Stojí to za to, při těch pár desítkách kilometrů dálnic v Čechách? To je na uvážení každého z vás. Já mám nicméně vcelku jasno. A nejen kvůli omylům v Itálii těsně po revoluci.
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 47208
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 50070
