K sepsání tohoto článku jsme se musel na chvíli „přeměnit na Sherlocka Holmese“, neb číslo na mého dávného kamaráda „autobusáka“ jsem sice někde měl, nicméně jsem nevěděl kde. A tam, kde bych ho čekal nejvíce a kde jsem také pochopitelně hledal jako první, tedy v telefonu, tam z nějakého důvodu nebylo. Už už jsem to skoro vzdával, abych se nakonec podíval do starého, odrbaného diáře, jenž opravdu něco pamatuje. A ejhle, „Luboš: 734 …“ bylo dokonce podtržené, hned na kraji jedné z prvních stránek. Nenechte se prosit, tohle vás tuším zaujme.

Řidič autobusu a kamarád už od střední školy

Neslyšeli jsme se dobrých pět let, Luboš mne coby začínající autobusák vozil na střední školu, a i když mezi námi nebyl až takový věkový rozdíl, pochopitelně jsem k němu, minimálně tedy v prvních ročnících, vzhlížel coby k autoritě. Měl jsem tehdy čerstvý řidičák na „emko“ a patřičně klukovsky „vytuněnou“ JAWU 20 Pionýr, jejíž tři rychlosti byly v kopcovitém Krušnohoří zoufale nedostačující. Ostatně podobně jako byl nedostačující výkon malého motůrku. Kdo jste někdy donekonečna „veksloval“ na Pionýru v kopci jedničku/dvojku, víte, o čem mluvím.

Retro Jawa Pionýr a starý Simson dnes stojí majlant. Fakt až tolik? Přitom jsou jich plné garáže i stodoly, možná je máte taky

Tím spíš byl pro mne někdo, kdo řídil „obří“ autobus (jednu z prvních L734, v Lubošově verzi navíc s „plnoturbem“, dle tehdejšího autobusáckého slangu) a denně mě s ním vozil do školy, pochopitelně „Pan NĚKDO“. Postupem času se z nás stali přátelé, a jakkoli se pak naše cesty, speciálně po revoluci, rozdělily a přestali jsme vnímat, co dělá ten druhý, věděli jsme o sobě a občas si zavolali nebo napsali. A tak jsem věděl, že Luboš u autobusů zůstal, že se v tom zkrátka našel.

Předběhla svou dobu: Legendární Karosa řady 734 vozila generace Čechů do školy, do práce i na výlety

Kafe s „autobusákem“ a nové obzory

Čili bylo celkem snadné domluvit si „kafe“. Stejně jsme si povídali o tom, co se za ta léta změnilo. Nicméně měl jsem rozepsaný článek, a tak mi to nedalo: „Prosím Tě, jak se vlastně dneska žije autobusákovi? Co tě u toho pořád drží? Prachy to asi nebudou.“ Načež se můj kamarád rozesmál. „Ne, to máš celkem pravdu, peníze to fakt nejsou. Na kamionu bych měl dvakrát tolik. Ale zase bych byl doma jednou za týden a to se mi už popravdě nechce. Není nám už ani jednomu dvacet.“

iZdroj fotografie: Harold / Creative Commons / CC-BY-SA

Ne, to není, to má pravdu. Nechal jsem ho ale, aby pokračoval: „Baví mě to ve městě, i když by si někdo mohl říct, že to je donekonečna to samé. To samozřejmě někdy je, ale to máš tak v každé práci. Jsou dny, kdy baví, jsou dny, kdy méně. Jezdím dvojku, a to víš sám, že je ve Varech skoro nejdelší trasa. Popravdě mne pořád baví Vyhlídka, baví mne Divadelní náměstí, baví mne místa kolem Císařských lázní. Toho se nenabažím asi nikdy. A baví mne pozorovat lidi, to je asi základ.“

I řidič městského autobusu zažívá těžké chvíle

V tom se nelišíme, i já mám „rád lidi“, což se ostatně kdysi potkalo s fotkou a kamerou. A u řidiče městského autobusu bych navíc předpokládal, že to nebudou vždy příjemná setkání. „Jak to říkají fotbalisté? Tak určitě. Jasně, někdy je to úmorné, někdy celé hádání a vysvětlování musím vzdát a prostě jet, protože za jednoho blbce mi popravdě nestojí zpoždění, které pak budu dohánět celou trasu. To mne nebaví, to je jasné. A když je nejhůř, volám policii. I to se stalo, zrovna nedávno. Je to někdy docela rizikové povolání.“

Budou autobusy řídit 18letí řidiči, kteří právě vyšli z autoškoly? Cestující se děsí toho, co vyvolala krize na trhu práce

Ne že bych nevěřil. A samozřejmě, že mi to nedalo. A tak přišla řeč i na peníze. „Ve Varech to není úplně špatné, s občasnými příplatky a přesčasy jsem na nějakých 40–45 tisících hrubého. Jasně, nic na vyskakování, ale na druhou stranu je to zcela stabilní, jistá práce. Dělám ji celý život a měnit už asi nebudu.“ Popravdě úplně nevím, jestli jsou zrovna tyto peníze adekvátní za dennodenní riziko „jednou nohou v kriminále“, s desítkami lidí za sebou. Ve dne, v noci, v mrazu, v parnu. Zkrátka pořád. Ostatně, jak to vidíte vy? Přijde vám to jako fér ocenění této práce? Napište mi do diskuse, děkuji!