Koupil si šrot a skončil s krásným BMW 2002

Carter Kelly Kramer nebyl o moc jiný člověk, než jste Vy nebo já. Nebyl bohatý, neměl doma tuningovou dílnu a v garáži na něj nečekalo Ferrari 250 GTO.  Vlastně na něj v garáži nečekalo vůbec nic. To se rozhodl změnit, když mu bylo 16 let a jeho rodiče se rozcházeli. Usoudil totiž, že dobrá cesta, jak se rozptýlit od toho všeho dění by mohla vést skrz jeho první vlastní auto. Proto si koupil přes eBay staré BMW 2002 z roku 1976, které bylo jediné schopné se nasoukat do jeho rozpočtu. Když auto dorazilo, tak Carter pochopil, že auto ani vzdáleně neodpovídá stavu, který byl popsaný na internetu. Sám říká, že ho to naučilo lekci, aby nikdy nekupoval něco, co předtím neviděl na vlastní oči. V podlaze byly díry, kola skoro odpadávala, brzdy nefungovaly, všechna světla byla nefunkční a auto běželo pouze na tři válce. Jedním dechem, ale dodává, že všechny věci, které byly na autě špatně, byly vynahrazeny těmi, co byly dobře. Byl tak nadšený ze svého prvního auta, že se rozhodl pro jeho opravu. Jenže, za nějakou dobu s autem naboural do plotu a tak se tou těžkou cestou naučil, že není úplně nejlepším řidičem na světě a měl by být opatrnější. Pojišťovna mu ze škody vyplatila 3000$ a on se definitivně rozhodl, že dá auto ‚do kupy‘. Ale, jak už padlo na začátku, tak jeho garáž byla prázdná a kromě rozpadlého auta tam toho nebylo o mnoho víc, než zahradnické nůžky, pilka, páčidlo a kladivo. Carter taky nebyl žádný mechanik a tak se drobnými opravami postupem času učil, jak celé auto funguje a jak jednotlivé části zapadají do sebe. Vzpomíná také na jednu kuriózní opravu, kdy se snažil opravit promáčknutou příď auta tak, že auto přivázal za předek ke stromu a zařadil zpátečku. Jeho BMW, pak ne v moc dobré kondici řídil asi půl roku, kdy už mu skutečně došla trpělivost a rozhodl se pro definitivní a úplnou opravu celého stroje. Půjčil si od kamaráda šavlovou pilu a uříznul svému vozu nabouranou příď, kterou nahadil novou a celkově začal auto rozebírat.  Jednou prý jeho maminka přišla do garáže a divila se, proč proboha zase rozebírá to auto. Na což jí Carter prostě odpověděl „Neboj se, vím, co dělám“

Po nějaké době se konečně našla cesta, jak dostat motor z auta bez potřebného vybavení a rekonstrukce vozu se mohla naplno rozjet. Padlo i rozhodnutí auto nalakovat na modro, samozřejmě, jak jinak než klasickými spreji. Tak jako někteří z nás vzpomínají na své rodiče, když nám vyčítali nepořádek v pokoji, tak i Carter vzpomíná na svojí maminku, jak, uprostřed modré garáže celé od oleje, nadávala na ten hrozný nepořádek. Podle jeho slov o tom vlastně mluví až dodneška…

Dále se náš hlavní aktér rozvzpomíná, jak byla Zima, a auto se celé rozebrané válelo na příjezdové cestě a vypadalo, jako kdyby jeho jediný osud byl na skládce. To byl prý moment, kdy se seznámil s lidmi z místního obchodu s Evropskými staršími auty a ty mu postupně radili a učili ho, jak dát auto správně dohromady. Uběhla nějaká doba a auto bylo opět v provozu. Jediná věc, která mu v té době scházela, byla barva. Takže proběhlo další lakování a jak jinak než opět barvou ze sprejů.

Jenže Carterův život se bohužel celý nemotal jen kolem jeho auta a on musel jít na univerzitu. Jenže věděl, že bude potřebovat nějaké auta schopné denního provozu. A auto, které nemá funkční topení, klimatizaci ani žádný airbag, pro daný účel nebylo úplně vhodné. A tak svůj stroj prodal a namísto něj si pořídil o něco novější BMW E30. Po tom co na E30 odešli vzduchové senzory, počítač motoru a spousta jiné elektroniky, která ve 2002 vůbec nebyla, se Carter rozzlobil, našetřil si peníze a koupil si svůj původní stroj zpátky. Když ho prý znovu viděl, přišlo mu, jako kdyby jeho staré auto bylo hrozně unavené po nějakém težkém období. A tak se Carter už poněkolikáté pustil do oprav, aby auto mohlo zase vesele jezdit. To se také stalo a co víc, auto dostalo nový a tentokrát už profesionální oranžový lak, díky kterému začali lidé auto říkat Dýně. Kromě laku došlo i k pár dalším vzhledovým úpravám, jako odmontování stříbrné lišty, která byla kolem dokola celého vozu a taky rozšířené lemy blatníků. Krom toho auto dostalo větší ventily a nové vačky. Auto po všech úpravách váží lehce přes devět set kilogramů a má výkon přes sto padesát koní, takže se opravdu není za co stydět. Někteří lidé mu říkají, že díky jeho úpravám auto ztratilo svou historickou hodnotu a je neprodejné, avšak on jim odpovídá, že je mu to jedno, protože on to auto už nikdy neprodá. Po všech těch letech a pokusech a po vší té práci, pro něj má totiž auto hodnotu nevyčíslitelnou.

Příběh Cartera Kellyho Cramera tak nakonec dopadlo dobře. Dokonce i jeho maminka mu dovolila, aby auto stálo u nich v garáži a to i přesto, že stále i po čtyřech letech se na příjezdové cestě k jejich domu dají najít šrouby a drobné díly z tohoto úžasného BMW.

My Vám přejeme, aby Vaše zážitky s Vašimi ‚miláčky‘ dopadly stejně dobře a klidně i lépe.