Setkání s agresorem nedaleko Loun mělo opravdu zajímavé rozuzlení. Ačkoli jsem situaci sledoval z bezprostřední blízkosti, takový konec jsem opravdu nečekal.
Podnětem k sepsání tohoto článku byla moje nedávná cesta s dlouholetým kamarádem, s nímž mě už od školních lavic spojuje láska k autům, modelářství a cyklistice. Oba se snažíme (jemu se to daří pravda výrazně výrazně lépe než mně) maskovat svůj skutečný věk hodinami za řídítky bicyklu, ať už po lesních cestách, nebo na silnici. A zatímco můj kamarád má kondici, kterou mu může závidět třicátník v plné síle, já se musím snažit, aby mi na každém vyjížďce neujel. A jak dále uvidíte, jeho kondice se nehodí jen pro kolo. Nenechte se prosit, tohle vás pobaví.
Bezdůvodné vybrždění za bílého dne vás vždy překvapí
Cesta ubíhala v družném hovoru, když máte tolik společných zájmů, je půlden strávený společně v autě jen zlomkem toho, co byste byli dohromady schopni „prokecat“. Navíc můj kamarád má velmi dobrý vkus na auta a často volí tak trochu netradiční modely. Jak s oblibou říká, kolo má postavené na zakázku a auta z konfekce také nechce. Byl možná jedním z prvních majitelů tehdy nové C6 v Čechách a hned „za tepla“ mi to také volal. Že jsem byl před těmi lety v šoku z „vesmírného designu“ Citroënu, netřeba myslím dodávat.
V jednom okamžiku nás, kdesi před Louny, poměrně riskantním způsobem předjelo „estéčkové“ Mondeo, ten vcelku velmi zdařilý model s přeplňovaným pětiválcem od Volva pod kapotou. Jakkoli auto svědčilo o dobrém vkusu majitele, s volbou modelu také žel všechno skončilo. Následovalo totiž drsné, brutální vybrždění, takříkajíc „za bílého dne“. Kolega prověřil svoje instinkty a funkčnost ABS, oba jsme se pak opřeli do bezpečnostních pásů způsobem, jak se to alespoň mně nestalo už drahnou řádku let.
Plejáda všech možných omezení a ohrožení za volantem, jaká vás jen napadnou
To je …, ulevili jsme si oba unisono slovy, která zde nemohu z pochopitelných důvodů publikovat. Nevím, co se honilo dotyčnému „hovádku“ v hlavě, když před naším nárazníkem zašlápnul brzdu (pokud se mu tedy aspoň něco honilo v hlavě), ale jak jsme se nakonec shodli, pátrajíce po příčinách tohoto excesu, je dost možné, že jsme ho po cestě v jednom stoupání (ve dvou pruzích) předjeli a nechtěně ho možná o několik vteřin „zavřeli“ za kamionem. Situace, která se vám stane 3x za den z jedné i druhé strany, většina z nás ji nechává zcela bez povšimnutí.
Ne tak řidič v Mondeu. Ten totiž patřil k těm, kteří neodpouští. A „pomstí svoji potupu“. Jak jsme měli v dalších vteřinách tu možnost zakusit, jedním vybržděním to totiž neskončilo. Arogantní jedinec nám postupně předvedl celou plejádu toho, co podobní týpci za volantem dokáží. Mému kamarádovi tak stejně postupně mizel úsměv ze rtů, vtipné komentáře jsme nahradili spíše těmi užaslými. V nejvíc negativním slova smyslu, jak si jen umíte představit. A jen jsme čekali, kdy to (s prominutím) blbečka za volantem před námi přestane bavit.
Agresor se pustil do přímé konfrontace 1 na 2
Dočkali jsme se poměrně rychle. Mondeo nás v jednom okamžiku zablokovalo tak, že bylo patrné, co přijde. Konfrontace. Nechci se jakkoli holedbat, ale řidič Mondea byl za volantem sám, a musel by být úplně slepý, kdyby neviděl, že my jsme v autě dva. A od pohledu ani jeden z nás není muší váhy. Nevím, kam až sahá sebevědomí těchto mistrů volantu, ale tady konkrétně dosahovalo zřejmě galaktických rozměrů. A spolu s tím žel kamsi v dáli odešly poslední zbytky soudnosti. Protože jinak by nemohlo následovat to, co následovalo.
Řidič se vyřítil z vozu s výrazem, s kterým by vyhrál casting do dalšího dílu Nesmiřitelných. A popravdě malinko ruply nervy i mému letitému parťákovi. Slyšel jsem cvaknutí zámku a přezky bezpečnostního pásu a s opět nepublikovatelným výrazem se kamarád vyřítil ven. Co jsem měl dělat. Přece ho v tom nenechám a nebudu se na celou věc dívat z pohodlí sedačky. Tři vteřiny, a byl jsem venku taky. Tak jsme tam stáli proti sobě a ti dva si vysvětlovali, co kdo komu vlastně udělal.
Nebudu vás zatěžovat detaily verbálního intermezza, jen snad dodám, že míra sprostoty z úst řidiče Mondea překvapila i mne, a to už jsem slyšel leccos. Především jsem ale zcela nechápal, kde vůbec bere někdo odvahu řvát takováto slovní spojení na někoho, kdo je evidentní sportovec, svým způsobem převážně mlčí, a co hlavně: není tam sám. Jakkoli jsem byl zcela zticha. Nechtěl jsem přilévat olej do ohně a situaci zbytečně hrotit.
Narušit osobní prostor nemusí být vždy nejlepší nápad
On to totiž za mne udělal sám agresor ze sportovně střiženého Fordu. Klasické chlapské „dělání ramen“ a narušení osobní zóny mého kamaráda. To, co se stalo vzápětí, překvapilo i mne, ale něco se asi stát muselo. Co chlápek čekal? Že tam před ním poklekneme? A poprosíme o odpuštění? Můj kamarád bleskurychle sáhnul do kapsy, v rukou mu cosi zasyčelo a milý (ne až tak milý) agresor šel na kolena sám. A držel se oběma rukama za obličej.
Ano, pochopili jste přesně. Nebudu prozrazovat přesnou profesi mého bývalého spolužáka, mohlo by napovědět, že má bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné. A tuhle situaci vyřešil ve vteřině, bez jakéhokoli násilí, a především bez ohrožení nás dvou. Podal jsem (stále klečícímu) chlápkovi balíček kapesníků a už zcela bez emocí jsme nastoupili do auta a pokračovali dál. Ticho na palubě by se dalo krájet. Po chvíli ho přerušilo jen jeho: „Nebudu se s ním špinit, s blbečkem.“ A víte co? Asi bych souhlasil. Jak to vidíte vy? Jak by se měl kamarád zachovat? Nevystupovat vůbec z vozu? A volat policii?
Měl kamarád vystupovat z vozu?
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 7467
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 11203
