Tu situaci zažil asi leckdo z nás. Od seniorů zaslechneme tu a tam větu, jak to „za starých časů bejvávalo lepší“. Přičemž za starých časů se nemyslí před dvěma lety, ale ponejvíce před sametovou revolucí. Případně ještě dříve, což už tedy mnozí z vás nebudou pamatovat. Ale týkalo se to i aut? Po stránce technické bych našel x modelů, kdy ano. A někdy také ne, pochopitelně. A po stránce finanční dostupnosti? To je opravdu zajímavá otázka. Zapátral jsem a výsledek vás tuším překvapí. Nenechte se prosit.

Nabídka aut před revolucí a nabídka aut dnes jsou dva zcela jiné vesmíry

Moderní auta samozřejmě ani dnes nejsou nic extra levného. Ba právě naopak. Ceníky se přepisují zásadně směrem nahoru. Pokud to ale zasadíme do nějakého historického kontextu, podle statistik lze tvrdit, že automobil je v domácnostech a rodinách podstatně rozšířenější, než tomu bylo za minulého režimu. Z čehož vyplývá jediné: auta jsou pro běžné obyvatele dostupnější. Jistou roli v tom určitě hraje bezcelní zóna EU a vstup mnoha značek na náš trh. A speciálně pro Čechy dost zásadní faktor: razantní rozšíření trhu s ojetinami.

Kupujeme starší Suzuki od „áček“. Omezený rozpočet ve finále postačil, italské dvojče zpestřilo nabídku

iZdroj fotografie: Bazar AHOS / Creative Commons / CC-BY-SA

Pochopitelně, když je nepoměrně širší nabídka nových vozů a velmi snadné si cokoli dovézt ze západní Evropy, bude i nabídka ojetých vozidel podle toho vypadat. Tehdejší autobazary s jedním „mistrem“ v umaštěných montérkách a nabídkou dvaceti aut, z nichž polovinu tvořily Škody (a druhou Moskviče, Wartburgy, Lady a jedna Zastava 1300), se s nabídkou dnešních areálů se stovkami aut (a miliony dalšími na několik kliknutí online) pochopitelně naprosto nedají srovnat.

Nabídka velmi omezená, známosti v Mototechně nutné

Za „socíku“ byly automobily sice velmi žádaným zbožím, ale jak už to u zboží, které sice hodně chceme, ale k němuž není snadné se dostat, bývá, jejich dostupnost byla omezena. Zčásti kvůli centrálně plánované ekonomice, zčásti kvůli nízké produkci. Plus byl pochopitelně velmi komplikovaný dovoz zahraničních modelů. Deviz nebylo nazbyt a naše koruna nebyla volně směnitelná. Překvapující? Nicméně k tomu, jak se řešil dovoz a prodej z „kapitalistické ciziny“, se dostanu za okamžik. Teď se podívejme, co stáli typičtí zástupci z východního bloku:

Ceny Mototechny a produkce ze států RVHP (80. léta):

• Škoda 100/110 (70. léta): cca 55 000 Kčs
• Škoda 120: 64 500 Kčs
• Trabant 601: 46 500 Kčs
• Zastava 1100: 65 000 Kčs
• Wartburg 353 Tourist: 64 300 Kčs
• Lada 2101: 55 000 Kčs
• Moskvič 2140: 53 400 Kčs

Dokonalejší auto už nevznikne: Našel jsem naprostý klenot mezi spolehlivými ojetinami. Ceny spadly na historické dno

iZdroj fotografie: Trabant

Na první pohled to jsou přijatelné ceny, že? Jenže. V 80. letech se průměrná měsíční mzda v Československu pohybovala kolem 2 800 Kčs měsíčně. Jinými slovy, průměrný občan musel na koupi auta, i toho nejlevnějšího Trabantu, šetřit kolem 20 měsíců bez jakýchkoliv dalších výdajů. Navíc auta nebyla snadno dostupná, a to nejen kvůli ceně, ale také kvůli čekacím lhůtám. Na všechno byl pořadník, a kdo neměl v Mototechně ty správné známé, měl opravdu smůlu. Vím to, protože my jsme je neměli a já jsem s mým otcem pro jednu takovou Škodu 120 L tehdy v roce 1985 do Chebu jel.

„Bony a klid“ aneb jak se za socialismu dostávalo k valutám

Jiná situace byla u těch, co si nějakým způsobem dokázali zajistit valuty, ať už prací v zahraničí (montéři, ale třeba i zpěváci), stejně jako třeba dědictvím. Případně byli ochotni směnit svoje české koruny za tuzexové poukázky u veksláků, sice v nevýhodném kursu (nejčastěji 1 : 5), zato hned a diskrétně. Bony a klid, co si budeme povídat. Pro takové se pak otevřela nabídka katalogu Tuzexu, která průběžně obsahovala i opravdu povedené modely západní provenience, Peugeotem 205 počínaje a trojkovým BMW konče.

iZdroj fotografie: Peugeot

Jak je patrné z tabulky, kde uvádím jak cenu v „bonech“, tak pro ilustraci i jejich přepočet na Kčs právě v onom kursu 1 : 5, ceny byly astronomické. S platem 2 800 Kčs jste zkrátka na maličkou „dvěstěpětku“ za 183 000 mohli definitivně zapomenout. Dnes je ovšem situace diametrálně odlišná. S průměrným platem dle ČSÚ kolem 42 000 korun (jakkoli na něj zdaleka ne každý dosáhne) jsou auta nepoměrně dostupnější. O ojetinách nemluvě. Tam na funkční auto stačí často dva platy. Bylo tedy za socíku lépe? Nevím, jak v jiných oblastech, ale co se týče dostupnosti aut, tak rozhodně nikoli. Souhlasíte?

Galerie