Čím jezdí prezidentský kandidát Michal Horáček?

Horáčkův lahvově zelený Jaguár XJ (X300) se celkem nedávno představil v internetovém pořadu Ukaž káru, nicméně sám hrdý majitel sdělil pouze to, že auto má 12válcový motor o obsahu 6 litrů a váží téměř tři tuny.  Šlo o první model vyvíjený poté, co značku získala v roce 1989 společnost Ford. I tak z velké části vycházel ze svého předchůdce, modelu XJ 40, avšak dostal poněkud oblejší tvary a dopředu se vrátila ikonická čtveřice kulatých světel. Od Fordu získal pouze systém kontroly trakce (stejný, jako byl například v tehdejším Mondeu) a klimatizaci od DENSO, která byla výhradním dodavatelem americké automobilky.

Sám majitel uvádí tržní hodnotu tohoto vozu cca 150 000 Kč, a přestože jde o starší auto, jeho vnitřek v béžové kůži nabízí neskutečně pohodlné svezení. Ani zážitek z jízdy nemusí být úplně marný, 12 válců s výkonem 229 kW (311 koní) umí s třítunovým monstrem pořádně zacvičit – dokáže jet až 244 km/h a z nuly na stovku se dostane za 7,7 sekundy. Oproti moderním autům to nejsou nijak závratná čísla, ale je třeba si uvědomit, že hovoříme o 20 let starém kolosu vážícím tři tuny, jenž byl určen spíše k převážení gentlemanů na obchodní schůzky nebo na golf. Spotřeba se ovšem blíží spíše tanku než osobnímu autu – výrobce uvádí 15 až 20 litrů benzínu na 100 km. Na druhou stranu, u tohoto obsahu to není nic zvláštního.

Druhým zajímavým kouskem v garáži jednoho z favoritů prezidentské volby je Maybach 57. Poměrně neznámá německá značka má zajímavou historii, v roce 1909 ji totiž spoluzakládal sám hrabě Ferdinand von Zeppelin. V roce 1938 místo aut začala vyrábět motory do tanků a po druhé světové válce se soustředila na výrobu velkých motorů pro lokomotiv a lodě a turbín. V roce 1960 se dostala do rukou společnosti Daimler Benz a nakonec byla přejmenována na Motoren- und Turbinen-Union Friedrichshafen GmbH.

Výroba osobních vozů pod touto značkou byla obnovena v roce 2002, kdy ji koncern Daimler AG oživil, aby zaštítil novou řadu luxusních limuzín založených na Mercedesu třídy S W140. Chtěl tak konkurovat značkám Bentley a Rolls-Royce, které se pokoušel neúspěšně získat.  Kromě jiných potíží, i vzhledem k finanční krizi v roce 2008 zůstaly prodeje daleko za očekáváním a tak byla značka v roce 2013 uložena k ledu. Pokud se ale domníváte, že šlo jen o přeznačené Mercedesy, jste na omylu, protože Maybachy oplývaly řadou technických vymožeností, které by ani dnes nebyly zastaralé. Horáčkův kus měří 5,7 metru na délku a stejně jako u Jaguáru, i zde pod kapotou přede 12-válec, tentokrát o objemu 5,5 litru a výkonu 405 kW – dvě turbodmychadla dělají své. Ve standardní výbavě bylo v podstatě vše, co si dokážete představit, včetně televize, na tu dobu ne úplně obvyklé satelitní navigace, palubního telefonu nebo třeba střešního okna cloněného tekutými krystaly, intenzitu pronikajícího slunečního svitu tak lze téměř neomezeně regulovat. Motor dokáže tuto limuzínu rozpohybovat až na 250 km/h a z nuly na stovku ji dostane za 5,3 sekundy, což je velmi slušný výkon, protože vozidlo váží 2,7 tuny. Přestože majitele takového vozu spotřeba nejspíš netrápí, není bez zajímavosti, že ani zde se nedostanete pod 15 litrů na 100 km.

Jak již bylo řečeno, identita třetího vozu není známa, ví se jen, že jde o Mercedes z roku 1997. Co lze ale říci s téměř 100% jistotou je, že až si pan Horáček bude pořizovat další auto, v motoru opět bude vrnět tucet válců.