Natočili invalidu jedoucího na elektrickém vozíku po dálnici. V krvi mu naměřili 3 promile a vyslechli si smutnou výmluvu

Kdyby některé výkony nebyly spíš na Darwinovu cenu, než na cokoli jiného, tak by snad zasloužily i respekt. Troufnu si tvrdit, že většina z nás by se s třemi promile alkoholu v krvi velmi obtížně postavila a ušla několik kroků, natož abychom dokázali uvést v činnost elektrický vozík, najet s ním na dálnici a tam pokračovat v odstavném pruhu. To je v zásadě opravdu respektuhodný výkon. Kdyby nebyl současně tak neskutečně nezodpovědný a šílený. Tak se na to pojďme podívat.

Policie nevěřila svým uším. A pak ani očím

Stalo se v sousedním Polsku, na dálnici S17 mezi Lublinem a Waršavou. Dispečer dálniční policie přijal několik telefonátů od řidičů, na místo okamžitě vyrazila hlídka a zjistila, že ony telefonáty se opravdu zakládaly na pravdě. Neskutečné. A co víc, prvotní podezření na užití alkoholu následně potvrdila opakovaně provedená dechová zkouška. Necelé tři promile na displeji byl údaj, který i ostřílené matadory dálniční policie, zvyklé opravdu na ledacos, vyvedl z konceptu. Navíc je postavil před zapeklitý úkol.

iZdroj fotografie: Depositphotos

A ten úkol zněl: jak naložit s hříšníkem? Neb ačkoli měli před sebou někoho, kdo porušil všechno možné i nemožné, pořád to byl a je člověk, navíc handicapovaný k tomu. A obvyklé „zakazujeme vám jízdu“ by tady asi nemělo onen správný účinek, podpořený třeba ještě „botičkou“ na autě. Tady by tu botičku navíc nebylo kam dát. Vozík byl tedy zanechán na místě, opravdu nikoli střízlivý 59ti letý invalida naložen do služebního vozu a dovezen domů, kde naštěstí měl připravený domácí, klasický invalidní vozík.

Důvod cesty? Prostý i smutný zároveň

Když se (po vystřízlivění, pochopitelně) začalo všechno sepisovat a rekonstruovat, jediný důvod, který od dálničního cestovatele zazněl, že mu bylo smutno a chtěl se vrátit domů. To je celé. Že to dopadlo takto (dopadlo to ještě velmi dobře, jeden chybný pohyb na ovladači vozíku a mohlo to skončit tragicky, nejen pro něj) je možná mementem i pro jeho rodinu, příbuzné, zkrátka kohokoli, kdo se o něj jakkoli stará. Protože soběstačnost „vytvořená“ elektrickým vozíkem s tím, že děda „si dojede, kam potřebuje“ může být pravdivá v supermarketu, ale tragická na dálnici.

Přes všechnu lidskou spoluúčast, schopnost empatie a pochopení celé situace to žel policie nemohla „vyřešit domluvou“, jakkoli by se to nabízelo. Každý přestupek nebo přečin se klasifikuje společenskou nebezpečností a ta v tomto případě byla více než zřejmá. A značná, nutno dodat. V případě uznání viny (a ta je zde prokázána celkem spolehlivě) hrozí dotyčnému pokuta v přepočtu 25 tisíc korun. To není za „cestu domů“ popravdě úplně málo. Snad to bude poučením pro něj i pro jeho okolí. Nezodpovědnost bývá nejkratší cestou k tragédií. Tady od ní byl jen krůček.