Rozmach SUV způsobil i to, že některé donedávna prosperující kategorie automobilů se odebraly k věčnému spánku. Pojďme se podívat, o co všechno jsme vlastně přišli.
K napsání tohoto článku mne inspirovala nabídka na vyzkoušení nového elektromobilu, která přistála na našem redakčním stole. V jejím záhlaví totiž stálo „elektrické SUV-kupé“ a kolega z vedlejší redakce, jenž to četl se mnou protáhnul obličej a s nepublikovatelným komentářem si šel (podle svých slov) raději udělat kafe. A jak jsem tak nad tím chvíli přemýšlel, měl vlastně naprostou pravdu. Jedna kategorie vozů je téměř na vymření, a nevypadá to na nějakou velkou záchranu. Pojďte se na to podívat s námi.
Opravdu potřebujeme všichni SUV?
Člověk by totiž musel být opravdu slepý, aby si nevšimnul, kolik „přizvednutých“ a „přifouknutých“ automobilů se vyrojilo na silnicích a v ulicích našich měst. To opravdu všichni 3x týdně jezdíme do terénu, že potřebujeme pohon čtyř kol a světlou výšku 25 cm? Pochopitelně, že ne. Drtivá většina všech „Sport-Utility-Vehicles“ se do terénu v životě nepodívá, pokud tedy terénem nemyslíme obrubníky při parkování a kanály na Veletržní v Holešovicích. A nejsou ani sportovní, a často ani užitková. Tak proč ta matoucí zkratka?
Přesto je automobilka bez SUV „odepsaná“ a čím víc vozů v portfoliu je „terénních“, tím lépe. Dokonce i Ferrari už má SUV, o Maserati nebo Lamborghini nemluvě. Přitom když se podíváte na nabídku automobilek třeba jen 15 let zpátky, najdete tam maximálně jeden, dva modely, o nichž by šlo říci, že spadají do kategorie SUV. Naopak tam ale najdete mnoho jiných modelů, které se dnes stávají vzácností i na silnicích, natož u prodejců, potažmo výrobců. Ti je totiž dávno vyřadili z nabídek a tváří se, jakoby neexistovaly.
V tichosti jsme přišli o sportovní vozy, výměnou za SUV
Ale ony existovaly, pochopitelně. Kromě některých MPV, nahrazených většími SUV (kde jsem schopen to s přimhouřením obou očí pochopit, velké sedmisedadlové SUV se opravdu může tvářit jako MPV s přidanou „terénní hodnotou“) jsme v první řadě jsme přišli o kupé a sportovní automobily vůbec. A slovem „sportovní“ myslím vozidla, jež mají alespoň nějaké sportovní vlastnosti nebo se k nim minimálně blíží. Jak bychom vlastně definovali sportovní automobil?
V první řadě je to vozidlo, jehož výkony se v pozitivním slova smyslu vymykají výkonům běžných automobilů. Typicky tedy mívají lepší zrychlení i kratší brzdnou dráhu, dosahují větší maximální rychlosti a sofistikovaným řešením podvozku zajišťují povětšinou lepší jízdní vlastnosti. Mívají lépe aerodynamicky řešenou karoserii, která je však často dvoumístná nebo 2+2 místná, někdy s omezeným prostorem pro zavazadla. Tolik tedy (velmi jednoduchá) definice sportovních automobilů.
Výrobců je málo, modelů ještě méně
Příklady? Z dnes fungujících automobilek pochopitelně Porsche, s modely 911 nebo Cayman. Cayenne ani Macan při vší úctě za sportovní považovat nejde, přes famózní zrychlení v přímce u některých jejich verzí. Dále italské klasiky, Ferrari, Lamborghini, „M-kové“ verze BMW nebo modely AMG. A Nissan GT-R. A plus minus končíme. To je ale opravdu extrémně omezený výběr, navíc, jak jste si jistě všimli, do jednoho jsou to modely pro bonitní (někdy velmi bonitní) klientelu. Kde skončila dostupná, sportovní kupé „masových“ výrobců? Co se to stalo?
Popravdě nevíme. Alfa GTV a Spider od Alfy Romeo, Clio Sport a Mégane RS od Renaultu (jakkoli jsou to hothatche a nikoli sportovní vozy v pravém slova smyslu), Audi TT, Astra Coupé od Opelu, Honda S2000, Ford Puma nebo Fiat Coupé – to všechno byla relativně dostupná sportovní auta, na jejichž koupi jste nemuseli zrovna vyhrát v loterii nebo navštívit banku s maskou a airsoftovou pistolí v pátek odpoledne před zavírací hodinou. A za své peníze jste si často užili tak, jak dnes v podstatě nemáte šanci.
Zážitky jen několik let staré dnes nemáte šanci zažít
Kdo někdy jel v původním Fordu Puma, potvrdí mi, jak fenomenální byla malý motor 1,7 (vyráběný ve spolupráci s Yamahou) a jaká zábava za volantem Pumy byla. Se zcela běžnou spotřebou a zcela přijatelnou cenou. Co se stalo s Pumou dnes? Je z ní malý crossover, který zábavu za volantem opravdu nenabízí. Jak typické. Škoda. Honda S2000 pak byla ještě úplně někde jinde, co se zážitků týče, tvary původní Alfy GTV zase naopak budily pozornost, kamkoli jste přijeli. Dnes? Tonale od Stelvia sice rozeznáte, ale jsou to zkrátka obě SUV, jedno menší, jedno větší. Kde je originalita?
Jeden můj kamarád cyklista to přirovnal k boomu horských kol, který v Americe nastal někdy kolem roku 1986, u nás pochopitelně s několikaletým zpožděním. Do té doby také všichni jezdili na silničních, lehkých sportovních kolech a tenkých pláštích. Náhle přišel někdo, kdo váhu až tak příliš neřešil, obul terénní, široké pneumatiky, přidal převody pro jízdu v terénu a ejhle – kategorie MTB, neboli horských kol byla tady. Dnes se nad nimi nikdo nepozastavuje a MTB tvoří páteř nabídky výrobců kol. Je to zajímavá paralela, ale něco na ní být může.
Opravdu jsou sportovní vozy definitivně odepsané?
Zbývá poslední otázka: není to škoda? Co se s námi řidiči a zákazníky vlastně stalo, že jsme přiměli výrobce vyrábět čím dál „nafouklejší“ a „terénnější“ vozy, místo abychom se vozili ve sportovních vozech a užívali si lehké váhy a snadné ovladatelnosti? Těžko říct. Myslím, že se ochuzujeme všichni, my motoristé stejně jako výrobci, jejichž produkce pak často vypadá jako přes kopírák. A na parkovišti obchodního centra máte pocit, že jste snad na srazu fandů jedné firmy, vyrábějící jen trochu odlišné modely. Nikoli, to jsou si jen tak všechny podobné.
Tím spíš pak nezbývá než vyseknout poklonu výrobcům, jež se rozhodnou jít „proti proudu“ a aspoň trochu toho sportovního zážitku nám nabídnout. Možná tuší, že kupci se najdou. Z posledních modelů bych rád vypíchnul malou Toyotu Yaris GR, která je skutečnou esencí rallyeového speciálu, jen za relativně dostupnou cenu. Podobně pak děkujeme Mazdě za Miatu MX-5, nebýt „pětky“, nejsou v podstatě dostupné roadstery. A můžeme jen doufat, že se to třeba jednou změní. Jak to vidíte vy?