Minulý víkend se tragickou bilancí nehod zapíše do statistik mimořádně černě. Jen v karlovarském kraji při nehodách za tři dny zemřelo pět osob, celkové číslo za ČR tak téměř s jistotou převýší celkových 10 úmrtí za víkend. Co nás vlastně žene do tak neuvěřitelné agresivity a vzájemné nevraživosti? Proč se Češi profilují jako jedni z nejhorších řidičů v Evropě? A především, jak tomu do budoucna zabránit – a zbytečně neumírat? Pojďme se společně podívat na malou sondu do české řidičské nátury.

Pět důvodů, proč se za volantem chováme, jak se chováme

Co nás tedy vede k chování, které se dá popsat jako kombinace agresivity, intolerance a pohrdání dopravními předpisy? Pět hlavních bodů by možná vypadalo takto:

1. Stres a frustrace: Doprava, dopravní zácpy a denní spěch mohou způsobovat stres a frustraci u řidičů. Negativní emoce mohou vyvolávat agresivní reakce, vést kupříkladu k překračování povolené rychlosti, nerespektování pravidel silničního provozu a nebezpečnému předjíždění. Zkrátka si ventilujeme vlastní pocit frustrace na silnici. A máme přitom pocit, že jsme nepostižitelní:
2. Anonymita a pocit nadřazenosti: Za volantem se mnoho řidičů cítí anonymně a mohou si připadat víceméně neviditelní. To může vést k odstranění pocitu odpovědnosti za své činy a vytvářet pocit nadřazenosti nad ostatními řidiči. A dále to pak může motivovat (a zřejmě i motivuje) agresivní jednání, jako je rychlá a bezohledná jízda, bránění ostatním řidičům nebo nezdvořilé gestikulování.
3. Soutěživost a nedostatek trpělivosti: Zřejmě nemálo Čechů vnímá silniční prostředí jako prostor pro soutěžení a získávání „vítězství“. Tato naše specifická mentalita (kdo jste někdy jezdil třeba v Dánsku potvrdíte mi, že tam něco podobného téměř vůbec neexistuje) pak vede vést k agresivním manévrům, jakými jsou například projíždění na červenou, ignorování přednosti v jízdě nebo úmyslné omezování ostatních řidičů.
4. Nedisciplinovanost a nedostatek ohleduplnosti: Nedodržování dopravních pravidel a nedostatek ohleduplnosti k ostatním účastníkům silničního provozu jsou další faktory, které přispívají k agresivitě za volantem. Nezodpovědné jednání, nedodržování bezpečné vzdálenosti, používání mobilních telefonů nebo nevhodné používání světel, mohou způsobovat konflikty mezi řidiči a vyvolávat situace, které mohou vést k nehodám.
5. Sociální normy a vzorce chování: Někdy se agresivní chování stává normou, kterou řidiči přejímají z okolí. Pokud jsou agresivní jednání tolerována nebo dokonce obdivována ve společnosti, může to vést k opakování těchto vzorců chování za volantem.

Agresivita řidičů roste. Psycholožka radí, jak takové šoféry v provozu poznat a jak se jim vyhnout

Mladí muž ve věku od 18 do 30 let. Nejčastější pachatelé dopravních přestupků

Nejen podle policejních statistik je tato kategorie řidičů tou nejvíce rizikovou nejen pro ni samotnou, ale především pro jejich okolí. Případ z tohoto víkendu na karlovarsku, kdy mladý muž ve věku 19 let nezvládl řízení, přejel cestou ze zábavy do protisměru, kde narazil do skály by mohl být „ukázkovým příkladem“. Kdyby přitom nezahynula i jeho devatenáctiletá spolujezdkyně a kamarád ve stejném věku. Jinými slovy, v jedné třídě některé ze středních škol v okolí budou v pondělí ráno na lavicích květiny, a učitel může tři jména ve třídnici přeškrtnout.

Klidně v pyžamu nebo nejdražším taxíkem – jen ne kamarád

Což zní možná poněkud morbidně – jenž ono to morbidní také je. Mladý muž za volantem cestou z taneční (nebo jakékoli) zábavy je opravdu často spolehlivou jízdenkou k problému. Někdy žel pouze jednosměrnou jízdenkou. Z vlastní zkušenosti s třemi dětmi mohu potvrdit, že jsem raději ve 2:30 sedal pomalu ještě v pyžamu a zívající za volant, abych zajel pro dceru, než aby tato sedla k někomu z kamarádů do auta. Nebo jsem byl připraven dát cokoli taxikáři, jenž jí doveze v pořádku domů. Jen ne kamarád.

Je prevence vůbec možná?

Jaké jsou možnosti nápravy? Popravdě omezené. Výše popsané problémy mají celkem silný „background“ v naší mentalitě, jsou přiživovány statusem „opravdového chlapa, co s ničím nemaže“ denně v reklamách a médiích a výsledek pak vidíme na silnicích. Desítky let absence možnosti vlastnit silný automobil (a „užít si jej“, bez ohledu na pravidla) si vybírají daň ještě více než 30 let po revoluci. Což je tak trochu nemilé zjištění. Možná by ale pomohlo několik následujících kroků:

Osvěta a vzdělávání: Donekonečně opakovaná mantra, ale nutná. Nudná a nutná. Nekončící a neustálé informování řidičů (s využitím všech mediálních kanálů a možností informování) o nebezpečích agresivního chování, důsledcích a bezpečnostních opatřeních by mohlo zlepšit povědomí a snížit agresivitu na silnicích.

Vylepšení dopravní infrastruktury: Lepší infrastruktura a neustálé vylepšování „prostorů pro řízení“, dobře navržené silnice, jasná a aktuální dopravní značení spolu s fungující světelnou signalizací mohou snížit stres a frustraci řidičů a předcházet agresivním situacím.

Policejní dohled: Nepopulární, ale funkční. Zvýšený dohled policie a vynucování dopravních pravidel může fungovat jako odstrašující prostředek a snižovat agresivitu na silnicích. Nikdo nemiluje ono obligátní zasalutování a formulku „Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola…“, pravdou je, že strach je v tomto případě funkčním prostředkem. Obavy ze ztráty řdidičského oprávnění a finančního postihu krotí agresivní ambice vcelku spolehlivě.

Policie apeluje na pravidlo 2 vteřin: Všichni řidiči by ho měli v roce 2023 striktně dodržovat

Můžeme jen doufat, že se třeba jednou dostaneme na úroveň zmíněného Dánska, kde smrt na silnici je pokaždé výjimečná událost. Dánové (a další národy) zkrátka nechápou, proč by měli umírat na silnicích, když nemusí. Možná i my bychom měli brát „černé víkendy“ více vážně, jako varovný prst říkající, že něco s naší společností a s tím, jak si vážíme lidského života není v pořádku. Jak to vidíte vy, je možná nějaká cesta ke změně? Napište nám do diskuse pod článkem, děkujeme!