Konec výmolům a záplatám na asfaltu, budeme jezdit na silnicích z plastu?

The Plastic People of the Universe

Poprvé se s podobným, na první pohled bizarním, nápadem vytasil už v roce 2007 indický inženýr a profesor chemie Rajagopalan Vasudevan. Ten navrhl využití recyklovaného plastu, který se vyskytuje na skládkách, pro výstavbu silnic.

Podobný koncept s názvem Plastic Roads vznikl i v Nizozemí, kde jej do hloubky rozpracovala holandská společnost VolkerWessels, respektive pod ní spadající dceřiná divize KWS Infra.

V tomto případě měl další využití najít konkrétně plast, který se ukrývá na dně oceánů nebo je vyplavený na mořské pobřeží. Ať tak či tak, v obou případech jde o nesporně přínosnou snahu, která jednak slouží k likvidaci všudypřítomného odpadu, jednak vede ke značným úsporám při výrobě asfaltu. Neboť při jeho převážení se vyprodukují až 2 % emisí s dopravou celkově souvisejících, co dělá bratru úctyhodných 1,6 milionu tun oxidu uhličitého (CO₂), který každý rok vypouštíme pánubohu do oken.

Výhody, kam se podíváš

Hlavní uváděnou předností plastu je jeho vysoká odolnost vůči extrémním teplotním rozdílům. Plast dokáže vydržet rozpětí od -40 °C do 80 °C. Zejména při vyšších teplotách se jedná o výhodu, protože asfalt za stejných podmínek taje. Autoři návrhu jsou přesvědčeni o tom, že na povrch z plastu by neměly mít přílišný vliv ani další povětrnostní vlivy, byť zatím ve fázi nezodpovězených otázek je působení deště nebo sněhu a z něj plynoucí bezpečnostní rizika provozu.

Obdobně plastu nevadí ani eroze. Ve srovnání s běžnými povrchy (ten asfaltový vydrží průměrně 20 let v závislosti na intenzitě dopravy) má mít plastová silnice až trojnásobnou životnost.

Další nesporná výhoda takovéto konstrukce spočívá ve snazší montáži a pokládce těchto prefabrikovaných panelů z recyklovaného plastu. Budou se totiž vyrábět předem; pak je stačí dovézt na místo a vyskládat na sebe, obdobně snadno jako známou dětskou stavebnici. Silnice tak může být hotová již v řádu několika málo týdnů, zatímco klasický asfaltový povrch se pokládá i měsíce.

Modulární plastové dílce jsou samonosné, proto není nutné provádět ani jakékoli další terénní úpravy v podobě podsypávání (například makadamem či štěrkem). Což znamená, že silnici lze bez zanechání trvalých dopadů na přírodu pohodlně rozebrat, pakliže už by jí dále nebylo třeba. Vzhledem k tomu, že panely jsou duté, tak znatelně jednodušší má být rovněž pokládka kabelů nebo vedení potrubí. Zároveň má plast být i tišší v rámci silničního provozu. Na tolik povědomý hukot, který brnká na vaše rozjitřené nervy celou cestu po „oblíbené“ dé jedničce, tak můžete v klidu zapomenout.

V neposlední řadě zmiňují autoři studie i ekonomickou výhodnost: plasty šetří náklady. A to jak ty celkové na výstavbu, tak i ty, které se pojí s nezbytnými následnými opravami. Na stejném úseku je sice materiál dražší než asfalt, ale lze jej použít opakovaně. V případě jakékoli nutnosti opravy, kupříkladu kanalizace, je také nutné rozebrat pouze příslušnou část.

Jaká nás čeká budoucnost? Plastová a solární

O plastových silnicích se začalo více hovořit v roce 2015, kdy se návrhy objevily zatím pouze na papíře a posléze probíhalo testování v rámci simulace městského provozu. Nizozemští tvůrci plánují s výstavbou Plastic Roads začít ve své domovině „naostro“ do přibližně tří let. Pro pilotní testování se rozhodli radní v Rotterdamu. Ti tak v současné době hledají další partnery, kteří by se mohli podílet na výlovu plastů (tedy nikoli rybolovu, ale spíše plastolovu) a jejich dalším zpracování.

V zemi tulipánů, dřeváků, kakaa a trávy se nejedná o první průlomový projekt, který si za cíl klade využití nových materiálů při stavbě pozemních komunikací. Už v roce 2014 zde byla ve městě Krommenie otevřena 70 metrů dlouhá solární cyklostezka – SolaRoad. Během prvního roku svého fungování dokázala vygenerovat 9800 kWh, což je množství energie, která by mohla zásobit zhruba tři průměrné domácnosti. Temelín to sice není, ale i tak se její provoz ukázal být nad očekávání úspěšný.

Možnost využití solárních panelů i při stavbě silnic je zatím ve fázi intenzivního výzkumu. Poprvé se touto myšlenkou začali zabývat inženýři francouzské stavební společnosti Bouygues, která je součástí koncernu Colas. Uvažuje se o instalování speciálního sendvičového materiálu na povrch vozovek, což by mělo umožnit generování elektrické energie. Inu, Jules Verne by asi koukal.