Zamknul jsem auto? Kde mám klíčky? Zamknul jsem byt? Vypnul sporák? Nevím, jak to máte vy, ale moje vlastní roztržitost mne opravdu donutí se občas vrátit a některé věci zkontrolovat, speciálně pokud se jedná o věci, které mohou způsobit problém. Na prvním místě tedy bývá (nevypnutá) žehlička, následovaná hned sporákem. Jeden čas jsem vytahoval ze zásuvky i rychlovarnou konvici. Jak to celé souvisí s automobily? Celkem zajímavě. Pojďme se na to podívat společně.

OCD neboli obsedantně kompulzivní porucha jako důsledek moderní doby

Pokládání výše uvedených „kontrolních“ otázek totiž známe v podstatě všichni a zcela přirozeně nám vytanou na mysli, zvláště pokud jsme ve spěchu/ve stresu. Když se často ptáme sami sebe, nemohouce si přitom vzpomenout, zda jsme tyto činnosti udělali nebo ne. Nemusíme být přitom hned roztržití jako ten oblíbený univerzitní profesor, dobře známý z mnoha vtipů. A ani nemusíme hned trpět projevy tzv. obsedantně kompulzivní poruchy, OCD.

Ta se projevuje nutkavým opakováním již mnohokráte provedených činností (třeba právě kontrolou zamčených dveří u auta), a pokud propukne v opravdu velké míře, dokáže svými projevy celkem znepříjemnit život. Nahrává tomu i to, že žijeme v celkem přetechnizovaném světě, zaměřeném především na výkon. Kdy je naše mysl často přetížena myšlenkami na to, co je třeba udělat, co je hotovo, co není a jak to všechno zvládnout v termínech.

Zaměření čistě na výkon a neosobní komunikace skrze sociální sítě

Jinými slovy, šijeme si na sebe bič. Je otázkou, nakolik nás nutí práce, přehnaně náročný šéf, rodinné povinnosti, materialistické zaměření doby nebo my sami, ale pravdou je, že někdy se z biče stává tak trochu oprátka. Kterou si sami a zcela dobrovolně utahujeme kolem krku. Jsme také více než kdy dříve testováni v našich kvalitách rychle se rozhodovat a být akceschopní adekvátním, resp. většinově očekávaným způsobem.

To z nás ovšem dělá vazala druhých, nedržíme tak otěže svého života pevně ve vlastních rukou, protože do hry vstupuje mnoho proměnných, které jej stáčí na cesty, po nichž bychom sami od sebe jinak nekráčeli. Komunikace prostřednictvím mobilu, potažmo sociálních sítí navíc vytváří tlak na naše „vždy zastižení“, což je z hlediska historie specifické novum. Dějiny totiž neznají komunikaci jinou než tváří v tvář. Komunikace přes chytré telefony zrychlila vše, ale zároveň roztěkala naši mysl.

Píšete někomu za jízdy? Pak si píšete s policií. Nové kamery detekují držení telefonu v ruce

Což se při řízení projevuje pochopitelně převážně negativně. Jeden příklad za všechny? Mnozí si možná vybavíte někoho z vašich přátel či známých, kteří se před vjezdem do křižovatky (typicky z vedlejší na hlavní silnici) tak dlouho neustále rozhlíží a tak dlouho neustále kontrolují situaci, až do té křižovatky vjedou ve chvíli, kdy už je pozdě. Tady více než kdy jindy platí „kontrolujte, kontrolujte důsledně, ale pak už se rozhodněte a hlavně konejte“.

Majitel autoškoly potvrdil, že nekonečné kontroly vedou k malérům

Zavolal jsem v té souvislosti mému známému, majiteli jedné malé autoškoly. Potvrdil mi to, co si myslím: „Ti lidé jsou často tak nesoustředění a roztěkaní a mají potřebu tak dlouho všechno prověřovat, až se dostanou do situace, kdy už je to opravdu špatně. A co hůř, jeden nepříjemný zážitek je jenom utvrdí v tom, že kontrolovali málo. A příště se to celé ještě horší. Takoví lidé by neměli řídit, a pokud nemají zákaz od lékaře, měli by být natolik soudní, aby to uznali sami.“

Student autoškoly přišel na řidičské zkoušky. Komisař to nevydržel a po chvíli ho odvezl rovnou na policii

Co dodat? Podepsal bych to všemi dvaceti. Pokud znáte někoho, kdo má dle vás skutečně „náběh” na OCD, tedy obsedantně kompulzivní poruchu, a více než pětkrát kontroluje věci, které jsou pokaždé v pořádku, zamyslel bych se nad doporučením návštěvy u psychologa. A stejně tak bych se zamyslel nad tím, pokud daná osoba řídí. Ostatně, jak to vidíte vy? Znáte někoho takového ve svém okolí? Dejte nám vědět do diskuse, děkujeme!