Vozidlo starší dvaceti let můžete sehnat jak za jednu výplatu, tak i za cenu vyšší než nový vůz. Rizikem ojetiny jsou i dodatečné náklady na provoz a servis.
Ačkoliv se zdá být koupě starého auta do rodiny z určitého pohledu rozumná, nese sebou i jistá rizika. Prvně je třeba se podívat, kdo bude uživatelem vozidla a co má další motorizovaný přírůstek přinést za radosti do domácnosti. Nikde není napsané, že 20 let starý vůz musí být nutně za cenu jedné průměrné mzdy.
Potenciální zájemci
Mnohdy narazíte na vozy, které svojí cenovkou převyšují i nově nabízené modely. Pokud jde tedy o 3. vozidlo do rodiny, lze předpokládat, že nepůjde o další kombi v naftě, když tuto funkci plní dvě předešlá vozidla. Nejspíše zájemci půjde o něco, co zatím nemá v garáži. Nejde tedy vyloženě o kupce, který má hluboko do kapsy. Kdo tedy může být zájemcem o 20 let staré auto a jaká rizika ho nejspíše čekají s nákupem?
Na nákup s jednou výplatou v kapse
Prvním, kdo přichází k úvahu, je student, jenž nemá příliš mnoho financí na pořízení „něčeho novějšího“. Takže se logicky podívá po vozidle, které se vejde do jeho cenové hladiny, když už potřebuje dopravní prostředek. Výhodou studentského života je taková určitá bezstarostnost o to, co bude zítra. Sám jsem zažil tyto léta a vcelku velké požadavky na auto jsem ani neměl.
Spotřeba byla vcelku jedno, hlavně aby to jezdilo bez většího nutného servisu, mělo výkon a třeba kožené sedačky. To je takový tvrďácký student s výkonným autem a koženými sedačkami. Na to holky letí, stačí si pak jen vybrat. A pak samozřejmě cena. Jenže doba pokročila a to co jste dříve koupili za relativně málo peněz, dnes neseženete. Podobně jako student na tom může být i důchodce.
Jaká to může nést rizika?
Cena podobná jedné průměrné výplatě sice stačí na koupi, ale je třeba udělat kompromisy. Výbava nejspíš nebude plně funkční, je celkem vysoká pravděpodobnost koroze na různých místech. Stáří v kombinaci s nízkou pořizovací sebou přinese i zpuchřelé hadice, ať už vedou cokoliv, možnost vysokého opotřebení ložisek v kolech, klouby hlásící se o výměnu, nefunkční tlumiče, různé náhodné chyby v elektrice a další.
Je pak tedy na zvážení každého kupujícího, jestli není na místě počkat ještě nějakou chvíli a uspořit, došetřit další finance na pořízení vozu, který nebude „takovým dobrodružstvím“. V podobných cenových hladinách se obvykle pohybují vozy na různá rally, typu Gumbalkan apod. A to dobrodružství rozhodně je.
Chceme si splnit dávné přání
Dalším kdo přichází v úvahu, je nadšenec. Někdo, kdo chce z nějakého důvodu (nostalgie, zalíbení při uvedení vozu na trh apod.) vlastnit dané vozidlo, protože již dosáhlo na cenovou hladinu kupujícího. Tady lze vycházet z faktu, že se již nebude jednat o auto za jednu výplatu, ale o něco dražšího. Ovšem i zde platí výše uvedené riziko problémů.
Je možné, že řada věcí bude v lepším stavu, protože majitel se o daný vůz staral lépe. Třeba takové první Porsche Boxter. Nechme teď stranou pověst auta pro kadeřníky, ale zaměřme se na auto samotné. První kupující byl nejspíš nadšenec nebo dle zlých jazyků neměl na 911. Jenže dnes toto auto dosahuje 20 i více let a stává se vyhledávaným autem.
Podobně je to i s BMW Z3 – ještě nedávno se prodávaly za 80 000 – 90 000 Kč a dnes se stěží dají sehnat pod 150 000 Kč. Může tedy tohle být bod, který aktivuje peněženku kupujícího, díky čemuž vyrazí do lovišť bazarů? Vidina toho, že nákupem vozu mohu něco vydělat, ještě se svést a teoreticky pak i následně slušně prodat, je lákavá. Problémy však jsou i zde.
Jaká to může nést rizika?
Za prvé, nadšenec si nekoupí auto v poločase rozpadu. Tím se dostáváme k vyšší počáteční investici. Ano, vyšší cenovky v dnešní době atakují i Škody 120, k jejichž koupi vede i nostalgie na doby dřívější. I přes péči předchozích majitelů, stále se jedná o 20 let starý vůz a jsou součástky, které prostě časem ztrácejí svoje vlastnosti. Typicky guma, gumové těsnění, hadice, různá pryžová obložení, pogumování atd.
Dvacet let provozu je dlouhá doba, takže stočené kilometry a problémy s tím spojené, u aut s obsáhlou výbavou (Mercedes třídy S, Range Rover, BMW 7, Maserati Quattroporte atd.) přináší rizika oprav součástí, které ani dnes nejsou levné (stavitelné tlumiče, tekoucí převodky řízení, kompresor klimatizace apod.). Nicméně tohle je jakási bájná hranice, kdy se řada zájemců o taková auta začne zajímat. Ať již s vidinou budoucího zhodnocení nebo prostě jen proto, že jej chtějí.
Ono totiž obhájit si doma třetí a vícerý vůz není z logiky věci zase tak jednoduché. V realitě, stejně můžete jet pouze jedním, takže k čemu další auta? Sám jsem měl před pár lety doma 4 vozy v rozmezí 20 – 40 let a říkal jsem si, jak to bude bezva jezdit s jedním tam a druhým zase jinam. Znáte to, mladý, bezdětný, bez hypotéky na krku…
Jenže ve výsledku to dopadlo tak, že se jezdilo hlavně jedním a ostatní stály. Takže pak po roční uzavírce nákladů, jaké auto kolik stálo, vám najednou vyjde, že povinné ručení, garáž a nějaký spotřební materiál (oleje, filtry a jiné) vás stojí víc, než projedete v nádrži.
Co jsem vlastně chtěl říci?
Auto staré 20 let nemusí být samozřejmě jenom pro nadšence nebo někoho, kdo má hlouběji do kapsy. Vybral jsem situace, kdy zájemce má nejspíše pro denní používání i jiné vozidlo nebo kupuje úplně první (student). To se jistě odrazí i při výběru auta. Neznám moc lidí, kteří si jako jediné auto pořídí např. Maserati Quattroporte. Logikou věci jde pořídit vůz, který bude starý, přesto jednoduchý na údržbu a poskytne radost. Dan Přibáň taky objel svět v bakelitovém Trabantu a ještě se u toho pobavil.
Jaký rok výroby má vaše auto?
Zdroj: Autorský komentář Jaroslava Novčáka
Technický koutek
|
PŘEČTENÍ: 24352
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 22949
