Nenajdeme zřejmě jediného ministra dopravy, případně některého z porevoluční plejády policejních prezidentů a dalších vysoce postavených policejních činitelů, kteří by se tu a tam nezabývali možností dalšího omezení rychlosti na českých silnicích, dálnicích či ve městech. Zažitá mantra „omezení rychlosti = nižší rychlost automobilů = nižší nehodovost“ však dostává poměrně vážné trhliny. Nebo si také myslíte, že pomaleji = bezpečněji? Vyvedu vás z omylu. Pojďme se na to každopádně podívat společně.

Montanský paradox potvrdil úlohu rozumu coby našeho největšího daru

Popravdě, jakkoli jsem byl osobně (a vcelku bytostně) přesvědčen o tom, že „umělé“ (a začasto opravdu přísné) snižování rychlosti není automatickou cestou k vyšší bezpečnosti, až teprve nastudování tzv. Montanského paradoxu mi dokonale otevřelo oči. Neb je podloženo exaktními daty, měřeními, vyhodnoceními. A hovoří celkem jasně. Že totiž nad všemi zákazy a omezeními bude vždy vyčnívat to, co nám bylo dáno do vínku, a co máme v latinském pojmenování našeho druhu: Homo Sapiens Sapiens.

Ministr dopravy Kupka: Demonstraci Čechů proti emisní normě Euro 7 vnímám jako projev selského rozumu

iZdroj fotografie: Policie ČR

Neboli člověk rozumný. Mající rozum. Ano, můžeme nyní dlouze polemizovat o tom, že někomu jej bylo dáno do vínku méně, někomu více, stejně jako že ne všichni s tímto darem dokážeme zacházet stejně. A tedy jej buďto rozvíjet a celý život obohacovat a kultivovat, nebo o něj naopak s přibývajícími roky přicházet. Ale to je již věc ryze individuální, závislá a lišící se člověk od člověka, jedinec od jedince. To hlavní ale zůstává: máme rozum na to, abychom jej používali.

Zkusili jsme to bez limitů. Těm s limity se to ale moc nelíbilo. A zazvonil zvonec

Celý příběh začal v roce 1995, kdy v Americe skončila platnost federálního limitu rychlosti na 55 mil za hodinu, tedy zhruba 90 km/h. V Montaně se rozhodli, že se vrátí k původnímu nastavení, které v liduprázdném státě s dlouhými úseky rovných dálnic platilo před zavedením federálního omezení. To nastavení pojmenovali jako „Reasonable and Prudent“, což v překladu může být „S rozumem a opatrně“. V praxi to znamenalo, že lidé mimo města mohou jezdit bez omezení rychlosti, nicméně pouze tak, aby to bylo v rámci zdravého rozumu.

iZdroj fotografie: Zdoj fotografie: Depositphotos

Jednání o limitu německých dálnic u konce. Neomezená rychlost zůstává

Jak o tom píšu o odstavec výše. Policie měla pravomoc zakročit jen tehdy, pokud se domnívala, že si někdo počíná příliš agresivně nebo tak, že jeho chování není adekvátní dopravní situaci či počasí. Zkrátka nerozumně, bez rozumu. Připadá vám to jako pohádka? Ono to tak možná vypadá. Jenže pohádky mívají konec. A ten přišel i zde. Federálním úředníkům se výjimečnost Montany v porovnání s jinými státy nelíbila, a tak zasáhli.

Vrátíte se zpátky k limitům a znovu budete „ti správní“. Opravdu?

Vláda Montany tak byla přinucena, aby s platností od června 1999 přijala maximální povolenou rychlost 75 mil v hodině, což je zhruba 120 km za hodinu. A tím by to celé mohlo skončit. Jenže. Došlo pochopitelně na vyhodnocení celé „pohádky“, neboli experimentu. A výsledky překvapily zřejmě všechny. Oproti původnímu předpokladu, že za dobu bez omezení rychlosti přibylo dopravních nehod, stejně jako usmrcení, je finální bilance zcela jiná:

Shrnutí účinků zákazu omezení rychlosti ve dne:

• 1. Míra smrtelných nehod na těchto dálnicích dosáhla historického minima.
• 2. Na dvouproudých dálnicích bez rychlostních limitů klesla četnost nehod více vozidel o 5 procent.
• 3. Používání bezpečnostních pásů vzrostlo na 88 % procent, ačkoli nebyly povinné (pouze se sekundárním vynucovacím zákonem).
• 4. Nařízené limity a jejich vymáhání neměly žádný nebo měly negativní vliv na bezpečnost provozu.
• 5. Jak předpovídaly technické modely, dopravní rychlosti se významně nezměnily a zůstaly v souladu s ostatními západními státy s podobnými podmínkami.
• 6. Obyvatelé Montany a její návštěvníci pokračovali v jízdě rychlostí, která jim vyhovovala, což byly často rychlosti nižší než jejich protějšky na městských dálnicích s vysokou hustotou a s nízkými stanovenými limity.
• 7. Omezením rychlostních limitů na tomto druhu silnic je snaha omezit konflikty v dopravním provozu, a tím snížit počet nehod.

Kromě německých dálnic by mohla být neomezená rychlost i v jiných zemích. Cílem je zvýšení bezpečnosti

Zkušenosti z Montany tedy jen potvrzují zažité axiomy dopravního inženýrství:

„Lidé nejedou automaticky rychleji, když je rychlostní limit zvýšen, značky s omezením rychlosti automaticky nesníží nehodovost ani nezvýší bezpečnost a dálnice s vyznačenými rychlostními limity nejsou nutně bezpečnější než dálnice bez vyznačených limitů.“

Došlo ke snížení jak počtu nehod, tak ke snížení nehod se smrtelnými následky

Shrnutí smrtelných nehod: Zdroj Montana DOT

To vše nakonec vedlo k ustanovení tzv. Montanského paradoxu, jenž zní:

A ještě zajímavý postřeh: Během tohoto 6letého „bezlimitního“ období byly denní rychlosti mezi venkovskými mezistáty v Montaně (bez omezení rychlosti) trvale nižší (v průměru 5–10 mph a více) než rychlosti hlášené na mnoha úsecích s trvale platícím federálním limitem 65 mil za hodinu (zhruba 90 km/h) u těch států v jižní Kalifornii, které svoje výsledky publikovaly.

22letý bezmozek v BMW si natáčel svou jízdu na telefon. Zabil přitom mámu ve Fabii, nenarozenou dceru a zmrzačil dva syny

A teď to hlavní: co myslíte, fungovalo by tohle i u nás? Jezdili bychom také dle rozumu a ve finále bezpečněji, než když máme na každém druhém kilometru omezení rychlosti? Nebo jsou snad Američané chytřejší, uvědomělejší a zodpovědnější než Češi? To jsou zajímavé otázky. A já se nemůžu dočkat vašich odpovědí. V druhém článku k tomu tématu vás pak seznámím s malou anketou na toto téma, kterou jsem si udělal. Výsledky vás tuším hodně překvapí.