Tato nová Dacia Sandero najela pouze 2 500 km a začala žít vlastním životem. Majitelka odhalila závažné závady, chce ji vrátit

Takhle si soužití s novým vozem nepředstavuje asi nikdo. Dovezete si jej poprvé domů, manželka pomalu uspořádá slavnostní večeři na počest nového člena rodiny, garáž je provoněna vůní novoty vycházející z interiéru, když v tom samy od sebe cvaknou dveře. Jen tak, z ničeho nic. Mávnete nad tím rukou, je to nové auto, ty obvody si zkrátka musí „sednout“. Uteče pár dní, a najednou se zničehonic rozsvítí světla, když kdesi čekáte před domem. A znovu ty dveře. Čtěte dál, duchařské Sandero je tu.

Skrytý život v neživém autě

Jak popisuje článek v belgickém SudInfo, jistá dáma ze severu Francie zakoupila zcela nové Sandero z showroomu Renaultu, navíc za výhodnou cenu. Od samého počátku auto vykazovalo znaky nestandardního chování, nicméně jim nevěnovala přílišnou pozornost, nešlo o nic, s čím by se takříkajíc „nedalo žít“. Až když jednou Sandero samo od sebe zařadilo rychlost a rozjelo se, aby se vzápětí zastavilo, zpozorněla. Tohle by moje auto samo od sebe asi dělat nemělo.

iZdroj fotografie: Dacia

Následovaly návštěvy servisu, kde na ní mechanici povětšinou nevěřícně dívali s tím, že nic takového nikdy nezažili. Naprosto chápu. A naprosto se do pocitů oné dámy dokážu vcítit. Kdo jste někdy byl s nějakou náhodně se vyskytující závadou na autě v servisu, potvrdíte mi určitě jedno: závada se NIKDY neprojeví v servisu. Osobně tomu říkám „demo efekt“, neb ať už autu je cokoli a projevuje se to jakkoli, tak v servisu nikdy. Zato půl hodinu po opuštění zvedáku celkem spolehlivě.

Auta s city a s duší

Což mne nejednou přivedlo na myšlenku, že některá auta musí mít duši. Jinak si jejich reakce nedovedu vysvětlit. Některá naopak už „spí“ a moc se neprojevují, tedy spíše vůbec, ale zažil jsem za svůj život několik aut, u nichž bych dal ruku do ohně, že byla někde na půli cesty mezi mechanickým strojem a živou bytostí. A Sandero, o kterém je dnes řeč bylo pravděpodobně v podobném „rozpoložení“. Dokonce už bylo možná za pomyslnou polovinou mezi těmito světy, na cestě „blíž k životu“.

Její majitelku to však víc než cokoli jiného začalo děsit. Auto, které si samo začne dělat co chce, je vybavené automatem a umí si jej samo zařadit a samo se rozjet vás opravdu v klidu nenechá. A bylo by to možná slušným námětem na horor. A neuvěřitelnou výhodou manuálních převodovek. Moje staré auto se kupříkladu nikdy samo nerozjede. Ono se dokonce nerozjede ani se mnou, ani ho když ho hodně prosím a dělám, co můžu. Ani tak ne. Ten stav se mi vlastně začíná docela líbit.

Konec dobrý, všechno dobré?

Finále je očekávatelné. Po 2 500 kilometrech protkaných více či méně bizarními situacemi, z nich zřejmě vede rozjezd auta, když majitelka byla venku a tak tak uhnula před shozením do příkopu se tato nakonec rozhodla pro vrácení, případně výměnu za nové Sandero. Domnívám se, že Renault by jí speciálně za tu výměnu měl „blahořečit“ a rychle jí provést, neb tak věrného klienta dlouho nevidět. Jak už to ale u těchto situací bývá, automobilka si dává na čas a „vyhodnocuje situaci“. Zvláštní druh přístupu. Doufejme jen, že auto během vyhodnocování nespáchá samo nějaký přestupek.