Psát o tomto autě téměř nepovažuji za „pracovní úkol“, neboť se jedná o jeden z těch modelů, o nichž jsem kdysi tajně snil. Abych si jej nakonec, jako ostatně většinu mých „dream cars“, nikdy nepořídil. To ale nic nemění na tom, že moje sympatie k němu za ty dlouhé roky opravdu nepolevily. Ba možná naopak. A jakkoli to již není auto pro mne, zejména z praktických důvodů, objev mimořádně zachovalého kousku ve mne zasel semínko pochybnosti. Dámy a pánové, seznamte se: Opel Calibra, 25 let poté. Nenechte se prosit, tohle je Německo par excellence.

Představení na veletrhu: Svět zalapal po dechu

Calibra se totiž do dějin německého autoprůmyslu zapsala nesmazatelným písmem. O to možná smutnější je skutečnost, že se jich do dnešního dne zachovalo tak málo. A jak jsem zjistil, jsou to buďto exempláře „před svou klinickou smrtí“ (či těsně po ní), nebo naopak poměrně zachovalé kousky, z nichž jeden tedy opravdu vyčnívá. A není ani daleko od německých hranic. Ale k němu se dostanu za okamžik. Pojďme se na historii Calibry podívat od počátku.

Opel mění logo pro novou elektro éru. Blesk ve znaku dostal nový význam, bude to pěkná nabíječka

Calibra se představila coby sportovní kupé „v provedení 2+2“. Tedy dvě sedadla vpředu a dvě nouzová sedadla vzadu a rovnou na „domácím“ veletrhu IAA ve Frankfurtu v roce 1989. Jinými slovy a českou optikou nahlíženo, je to tak trochu „revoluční dítě“. Mimochodem Opel byl tehdy velmi aktivní, co se nových jmen (a libozvučně znějících jmen) týče, v té době vznikla jak Omega, tak i Astra nebo Vectra, tedy jména, používaná ještě desítky let poté (Astra dodnes). A za jménem Calibra stál vývojář Opelu Manfreda Gotta.

Opelu se povedlo podobu utajit do posledního okamžiku

Auto pak na samotném veletrhu působilo jako zjevení. A časovaná bomba v jednom. Nebyl internet, nebyly telefony s fotoaparáty, nebyli blogeři, vlogeři a další „únikáři“, kteří dnes s železnou pravidelností zveřejňují novinky na síti dříve, než je jejich oficiální premiéra. Často se samotným požehnáním firem, nutno dodat. Nikoli, v té době nic podobného nebylo, a tak když se stáhla plachta z nádherného kupé, publikum veletrhu zalapalo po dechu. A následující vydání všech automagazínů měla o titulní fotky postaráno.

Dědictví Vectry první generace: kvalitní technika, ne vždy „sportovní“

Calibra přitom vycházela z velmi povedené Vectry první generace, na rozdíl od ní však Calibra nemá jednoduchou torzní zadní nápravu (tu ostatně neměly ani Vectry 4×4, 2000 a Turbo), alébrž má poměrně sofistikovanou zadní nápravu s polovlečenými rameny s mini blokovými pružinami, stabilizátorem a teleskopickými tlumiči. A na svoji dobu velmi progresivní, pouhých 7 centimetrů vysoké přední elipsoidní světlomety, které zásadní měrou pomohly k finálnímu designu.

Ten je oproti notně usedlejší Vectře až nečekaně rozmáchlý a velkolepý, s rekordním Cx 0,26, což byla na tu dobu nebývale nízká hodnota. A i dodnes oku lahodícími proporcemi, které vás přimějí se za zachovalým kouskem otočit. Jakkoli se to opravdu neděje často. Žel v interiéru bylo poznat, že na větší investice do „sportovního looku“ Opelu nezbyly peníze, neb je s nepatrnými rozdíly převzatý kompletně z Vectry. To samo o sobě není špatně, jen je zkrátka poznat, že obě auta mají zcela odlišné zaměření.

iZdroj fotografie: Opel

Vrcholná 4×4 Turbo by dokázala nadchnout i dnes

Pod kapotou pak Calibra opět v zásadě kopírovala nabídku Vectry, nicméně již zmíněné top modely, speciálně pak přeplňovaný dvoulitr o výkonu 150 kW a točivém momentu 280 Nm, posouval Calibru do sféry opravdu sportovních modelů. A to i co se jízdního projevu týče (0–100 km/h za 6,6 s a max. 245 km/h). Navíc vrcholná motorizace byla spojena s pohonem čtyř kol, není tedy divu, že byla i zcela na vrcholu nabídky. Základní Calibra 2.0 i stála v listopadu 1994 40 835 německých marek (zhruba 820 000 korun v tehdejším kursu), zatímco Calibra 4×4 Turbo nemalých 54 345 marek.

iZdroj fotografie: Opel

A tedy o více než třetinu více. Atraktivita vozu však zaujala nejen běžné zákazníky, ale i tunery. Calibra se tak zanedlouho stala jedním z nejvíce upravovaných aut, což se žel odrazilo i v jejích poměrně nevelkých počtech v sériovém stavu, které lze dodnes najít. Při hledání na německých serverech jsem však natrefil na jednu, mající najeto pouhých 86 000 kilometrů. A podle stavu interiéru bych tomu bez zaváhání uvěřil. Majitel za ni chce sice nemalých 10 000 euro, čili zhruba 250 000 korun, ale za tyto peníze máte šanci se přenést v čase.

Jde však pochopitelně o základní dvoulitr, kdyby v takovémto stavu byla i Turbo 4×4, jsme na zcela jiné částce. I tak ale nevím, jestli je tato částka za extrémně zachovalý Opel „z devadesátek“ moc, nebo málo. Co myslíte?