Snahy o maximální ekologii při nákupu nových policejních vozů se mohou snadno zvrtnout, pokud někdo nechápe, jak fungují vozy na baterie. Policie s tím má očividně problém.
Být v dnešní době fanouškem do automobilů a všeho, co se kolem nich točí, a současně se považovat za ekologicky smýšlejícího jedince s sebou přináší netušené paradoxy. Až by si jeden myslel, že by možná nebylo od věci svěřit se svému psychiatrovi s podezřením na lehkou schizofrenii. Mám to mimochodem osobně přesně takto nastavené. A následující policejní příběh mne jenom utvrdil v tom, že toho psychiatra možná nebudu potřebovat sám. Pojďme se na tu policejní ekologii podívat společně.
Matoucí a nereálné počítání reálné spotřeby (a emisí)
Pro objasnění celé té situace bych se ale s dovolením rád vrátil k jednomu dnes již sice obecně známému omylu, který však stále dokáže zamotat nejednomu zájemci o ekologické svezení hlavu. Pro vás, moje vzdělané a technicky zdatné čtenáře, budou stačit čtyři písmena: PHEV. Ano, samozřejmě. Všichni víme, jak se to se spotřebou (a ve finále i úzce související ekologií) u plug-in hybridů má. A jak jejich výrobci dokázali, a často ještě dokáží, využít specifik tohoto pohonu k tomu, aby celé auto vykreslili jako ekologický zázrak, který ten benzín div nevyrábí sám.
Aby nedošlo k mýlce: plug-in hybridy skutečně umí fungovat za často udávaných 1,1–1,5 litru na 100 kilometrů. Je však nutno vždy dodat dvě důležité doplňující informace: umí fungovat prvních sto kilometrů a pak se musí dobít. Protože pokud se nedobijí, těch druhých sto kilometrů už rozhodně za „litr na sto“ nepojedou. To není v zásadě nic špatného, je to zkrátka jejich vlastnost. Když se však tato vlastnost ignoruje a pracuje se jen s oním (jakkoli oficiálně udávaným) údajem o extrémně nízké spotřebě, vede to často k zásadním nedorozuměním.
PHEV vozidla jsou přesto velmi schopnou kombinací toho nejlepšího z obou světů – elektromobilního i spalovacího. Jejich relativně malá baterie jim umožňuje zcela bezemisní provoz na typicky vyšší desítky kilometrů (existují ale i modely, které zvládají přes sto kilometrů), jsou však z principu extrémně vhodné tam, kde denní nájezd nepřekročí (v rozumné míře) právě jejich bateriový dojezd. A přes noc dobít. A zítra opět. Na konci měsíce, podtrženo sečteno: 1,1 litru/100 kilometrů. Někdy ani to ne.
Nová policejní vozidla pod jednou (emisní) podmínkou
Když se pak ale sejde výběrové řízení pro slovenskou policii, kde podmínkou pro získání dotací na pořízení nových vozidel jsou právě hodnoty spotřeby a emisí, ne nepodobné oněm reklamním údajům z prospektů výrobců PHEV modelů, dopadne to asi tak, jak všichni tušíme. Úředníci a policisté, s vidinou krásných nových vozidel pro muže a ženy zákona, vše promptně zařídí, doporučí a nakonec i schválí, jen aby to prošlo. A ono to nakonec i projde. A na dvoře svítí flotila nových BMW a Hyundai. Plug-in hybridů.
A tedy úsporných modelů. S nízkými emisemi. Ostatně to byla podmínka celého výběrového řízení. Hraje hudba, všichni se plácají po ramenou, jak to dokázali zařídit a ve finále levně pořídit. Jenže. Těm trochu osvícenějším hlavám začíná docházet, co se vlastně stalo. A že to ve finále skončí jednou velkou blamáží. Protože odpověď na základní otázku u každého vozidla s baterií, tedy „kde se to bude dobíjet“, je v tomto případě více než nejistá. „Necháme vybudovat nabíječky přímo na policejním ředitelství,“ nechá se slyšet policejní náměstek. To bude terno.
Nakonec se vozí baterie jako suvenýr nepovedeného „výběrka“
Finále asi ani nemusím psát. Ano, plug-in hybridy se na operativní policejní práci, kdy je potřeba mít auto zaparkované před služebnou, aby do něj bylo možné kdykoli „skočit“, zkrátka naprosto nehodí. Dopadá to pak přesně jako na Slovensku: s hybridy se jezdí jako s běžnými osobními vozy, jen s tím rozdílem, že s sebou vozí poměrně těžkou baterii. A spotřeba je vyšší než u běžného spalovacího motoru. Emise také. Tak to se opravdu povedlo. Nebyl by obyčejný, levný a úsporný motor v tomto případě lepší? Zřejmě zbytečná otázka.