Vztah Čechů k určitým menšinám by vydal na celkem slušně objemnou knihu. A možná i k menšinám jako takovým.
Ačkoli se totiž v sociologických průzkumech zaklínáme tolerancí a bezproblémovým vztahem k těm, kteří kolem nás vytváří menšinové komunity, realita, jak už to v podobných případech bývá, je poněkud odlišná. Pojďme se na jeden takový případ, jejž navíc někteří z nás neváhají „vozit“ na zadní části svých automobilů, podívat nyní společně.
Vstřícnost není zrovna nejsilnější stránkou Čechů
A úvodem by možná nebyla od věci základní otázka: Jak na tom doopravdy s onou tolerancí jsme? Na ukázku klasický příklad: v obci se má postavit ubytovna pro uprchlíky. I jindy zcela rozhádané a jakékoli rozumné domluvy neschopné zastupitelstvo náhle hovoří jako jeden muž jednou řečí: NECHCEME je tady. Je nám celkem jedno, odkud jsou, jaké mají problémy a jestli je opravdu nevyhnala válka. Nezajímá nás to. Ve vedlejší vesnici? Klidně. Ale u nás ne.
To stejné se opakuje s větrnými elektrárnami, úložištěm jaderného odpadu, v podstatě s čímkoli, co by jen trochu mohlo narušit naši komfortní zónu. Máme zkrátka rádi svůj klid a nenecháme si na něj sáhnout. Menšiny? Jen když je nevidíme. Pominu LGBT komunitu, tam už se situace začíná malinko zlepšovat. Ale co třeba věřící? Pro mnoho z nás jen „pánbíčkáři“, v tom lepším případě. V tom horším pokrytci, co si myslí, že stačí zopakovat desetkrát Otčenáš a všechny hříchy jsou odpuštěny.
Vztah k věřící komunitě máme poměrně odtažitý
Že to tak vůbec není, si už nepřipouštíme, a opět – v podstatě nás to nezajímá. Nerozumíme tomu a nechceme tomu rozumět. Jsme jako Češi většinoví ateisté, podle posledního sčítání lidu přišla jen katolická církev o 340 000 svých členů a u jiných církví je to obdobné. Jak potvrdil předseda ČSÚ Marek Rojíček, na otázku ohledně víry odpovědělo v roce 2021 celých 70 % respondentů, na rozdíl od 55 % v roce 2011. Pomohla tomu i online forma sčítání. „Lidé to vnímají jako více anonymní. Méně se ostýchali víru uvádět,“ dodal Rojíček.
A výsledky sčítání mu dávají za pravdu. K žádné víře se před desetiletím nepřihlásilo 705 400 osob. Loni jich přitom bylo 960 200. Bez náboženské víry je přes pět milionů obyvatel republiky, tedy zhruba o 1,4 milionu víc než v roce 2011. Celkem 3,16 milionu lidí si nechalo odpověď pro sebe. „Počet obyvatel, kteří se hlásí k církvi, poměrně výrazně klesl jak absolutně, tak v podílu,“ doplňuje garant sčítání Robert Šanda z ČSÚ. Nevěříme, a nechceme věřit.
„Nedůvěra k věřícím“, jak by tento stav také bylo možné pojmenovat, je v Češích navíc umocňována popravdě nemastnými neslanými výkony politických stran, které mají slovo „křesťanské“ v názvu. A dokonce jej ani v názvu mít nemusí, dnešní spojení KDU-ČSL bylo kdysi bez onoho prvního subjektu a na averzi mnohých k jakémukoli programu s církevním podtextem to bohatě stačilo. Kreativita Čechů v hanlivých příměrech členů těchto stran nezná hranic. Mimochodem pozor na to, kdo sklouzne k omezování práv a svobod menšin, porušuje zákon.
Dopracujeme se k opravdové toleranci, nebo skončíme u samolepky?
V tom se celkem zásadně lišíme od sousedních Němců, u kterých koalice CDU/CSU dlouhá desetiletí neochvějně dominovala tamní politické scéně (jakkoli je tomu dnes jinak, za což ale tak úplně křesťané, potažmo Němci, nemohou). A podobně je to i u Poláků, kterým jsme schopni se ještě dnes za jejich víru posmívat. Což tedy vnímám jako projev opravdu maximálního českého komplexu, zejména s ohledem na to, kde jsou Poláci dnes a kde jsme dnes my.
A jakkoli mohu být skeptický, budu rád, když nám nezůstane jen averze, dávaná najevo samolepkou na Octavii znázorňující žraloka pojídajícího rybku coby symbol křesťanství. Ale když se projevíme jako opravdu tolerantní národ, respektující menšiny a zvládající pomoci i tehdy, když úplně nemusíme nebo to pro nás není komfortní. Jen tak se myslím budeme schopni posunout dopředu. A třeba i ty Poláky jednou dohnat. Jak to vidíte vy? Dejte nám vědět do diskuse pod článkem, děkujeme!