Steinwinter 2040 měl změnit svět kamionů, tak proč neuspěl?

Dnes jsou v podstatě známy dva typy tahačů: evropské s motorem pod kabinou, a americké s motorem pod kapotou. Pokusů o změnu zaběhlých standardů bylo mnoho, ovšem teprve Steinwinter 2040 stál opravdu za vyzkoušení. Představen byl už v roce 1983 na frankfurtském autosalonu, a měl úplně změnit svět tahačů; to se mu nakonec nepovedlo, trpěl totiž vážným nedostatkem.

Steinwinter 2040 uvezl více nákladu než jiné kamiony

Naprosto unikátní a nikdy nenapodobený design představila společnost Steinwinter z jihozápadního Německa, která chtěla vnést revoluci do silniční náklady dopravy. Na podvozku tahače Mercedes-Benz postavila extrémně nízký tahač připomínající spíše letištní techniku. Jenomže neměl sloužit k tahání letadel, ale do běžného provozu. Podstatou Steinwinter 2040 bylo využití maximální možné délky kamionu, tedy 18 metrů, které byly využity čistě pro náklad.

Revoluční tahač byl vysoký pouhých 1,17m, díky čemuž se vešel pod přední část návěsu, přičemž jeho předek končil v úrovni přední části návěsu. Sedělo se v něm jako v super-sportu, takže jste viděli silnici pěkně „odspodu“ jako osobní auta. Ve standardním provedení měl rozvor přesně 3 metry, zatímco délka dosahovala 6,5m. Uvnitř bylo místo k sezení pro tři lidi na pohodlných sedačkách Recaro, druhá varianta nabízela místo jednoho sedadla lehátko, takže se mohli řidiči při delších cestách pohodlně prospat.

V kabině bylo neobvykle hodně prostoru a ve výbavě nechyběla ani klimatizace nebo možnost připojení spotřebičů. Tahač Steinwinter 2040 byl také vybaven ABS (automatický brzdový systém) a vzduchovým odpružením. A teď k samotnému návěsu: Ten mohl být dlouhý celých 18 metrů oproti standardizované evropské délce 16,5m v případě návěsu, nebo namísto 18,75m v případě přívěsu. Novodobý tahač měl tak způsobit revoluci v celé nákladní dopravě, nejenom v té kamionové.

Steinwinter 2040  byl jediný existující koncept; v technické dokumentaci společnosti však existovala zmínka hned o několika dalších modelech. Zatímco představený mohl tahat návěs, druhý měl nákladový prostor položený na hřbetu (v podstatě nákladní auto) a mohl za něj být připojen přívěs. V případě úspěchu měla být dokonce vytvořena varianta, co utáhne až 6 náprav najednou, čímž by vytvářela jakýsi silniční vlak. Kola přitom měla být pro lepší manipulaci otáčitelná, a nikoli pevná jako u běžných návěsů.

Výkon Steinwinter 2040 zajištoval brutální osmiválec

K uvezení nákladu musí mít tahač pochopitelně pořádnou sílu, což zajišťoval vznětový (naftový) osmiválec s objemem 14,6 litrů vyrobený společností Daimler-Benz. Na výkonu mu přitom přidávala dvojice turbodmychadel a mezichladič, takže nedošlo k přehřátí ani při dlouhém užívání a velké zátěži. Steinwinter 2040 měl výkon 294,2kW (400 koní) ve 2 100 otáčkách a točivý moment 2 100Nm při 1 100 otáčkách.

Pomocí šestnáctistupňové manuální převodovky doplněné o retardér značky Voith byl výkon přenášen na zadní kola přes samovolný diferenciál. Ve srovnání s ostatními tahači to není zas takový odvaz, palivové nádrže měl přitom objem jenom 420l, což pro kamion moc není. V dobových materiálech se ale počítá i s dalšími variantami, které by nabízely výkonnější motor.

Nízký tahač Steinwinter 2040 měl několik nedostatků

Všechno to zní docela hezky, že ano? Který dopravce by taky nechtěl vozit více nákladu za přibližně stejné náklady… Jenomže nedostatky nedovolily Steinwinter 2040 nikdy vyrábět. První přináší už samotná kabina, kdy byly v případě nehody deformační zónou nohy řidiče (případně dalších cestujících). Na druhou stranu by ho neměl rozdrtit náklad, který by teoreticky kabinu přeletěl – ani to by ale nezabránilo „dorazu“ od návěsu, takže by posádka přesto zažila těžké chvíle.

Další nevýhodu měly sedačky, které se stávaly po několikahodinové jízdě nepohodlnými. Mnohem lepší by byly vzduchem odpružená sedadla užívaná v tahačích, náklaďácích nebo kamionech – jenomže na to nebylo v Steinwinteru 2040 místo. Největší problémy ostatně působilo samotné řízení, kdy řidič seděl těsně nad silnicí a neměl tak pořádný přehled o dopravní situaci, což je v případě takového kolosu nezbytné.

Koncept byl testován mnoha řidiči při celkovém nájezdu 3 000km, po nichž byl zastaven a zřejmě navždy poslán k ledu. Ať už byli řidiči jakkoliv tolerantní, shodli se, že „odspodu“ zkrátka kamion řídit nelze. Steinwinter 2040 tak sice vody nákladní dopravy rozvířil, ale její historii nepřepsal. Je to docela škoda, jednalo se o zajímavý kousek s pořádnou dávkou kreativity a potenciálu.