Ani nález nečekaného pokladu ve stodole po zesnulém příbuzném ještě neznamená, že jste vyhráli. Příběh našeho čtenáře, pana Jaromíra, to dokládá nad jiné zřetelně.
My, co žijeme celý svůj život v bytech, obklopeni začasto mnoha dalšími byty, společnými schodišti, zvonky a strachem, kdo v noci uslyší to, co by opravdu slyšet neměl, takový pocit asi nikdy nezažijeme. Nevím, jak to máte vy, ale já jsem se tedy do žádné své stodoly ještě nepodíval, abych byl překvapený z toho, co tam najdu. Tak možná do otcovy garáže, a tam naopak přesně vím, co najdu (skladiště). To však neznamená, že by to někdo nemohl mít jinak. A zjistit u toho pár zajímavostí. Pojďme se na zákoutí českého práva podívat společně.
Příběh pana Jaromíra o rychle nabytém bohatství
Napsal nám totiž do redakce pan Jaromír z Bruntálu a popsal celkem zajímavý příběh. Hnutím osudu se totiž dostal k dědictví po svém dědovi, neb jeho sestra, toho času již dlouho provdaná za oceánem, se ho v jeho prospěch zřekla. Na jednu stranu chápeme, na druhou nutno dodat, že někdo má zkrátka štěstí. I když, jak se to vezme. Pan Jaromír si tedy po vyřízení všech papírových náležitostí udělal volný víkend a zajel na vesnici, kde jeho dědeček bydlel. Klasické venkovské stavení se nijak nelišilo od stovek a tisíců dalších, jakých jsou české vesnice plné.
Svou prohlídku tak nový dědic zakončil v rozlehlé stodole, kde měl podle všech předpokladů být starý, nepoužívaný traktor ještě z dob, kdy se Jaromírův předek věnoval zemědělství a pěstování plodin na okolních polích. A to bylo již opravdu hodně dávno. Dále pár kusů zemědělského náčiní a zbytky slámy. Zkrátka klasika, jakou objevíme v každé druhé stodole na vsi. A také to souhlasilo. Pan Jaromír si však všimnul plachty, která zakrývala cosi jako dva automobily v rohu stodoly. Zvědavě přikročil blíže a plachtu i s notnou vrstvou prachu opatrně stáhnul.
Zapomenuté kouty ve stodolách občas skrývají netušené poklady
A pak jen tiše vydechnul úžasem. Před ním stály dva nebývale zachovalé trojkové modely BMW, oba třídveřové. Jak nám pan Jaromír napsal: „Je mi přes padesát, jsem tedy z generace, která těmito trojkami E36 kdysi žila. Čili jsem v té fialové okamžitě poznal originální M3. Navíc s extrémně udržovaným vnitřkem, jakkoli zaprášeným. Musel jsem si na chvíli sednout, protože jsem zkrátka nemohl věřit vlastním očím. Čekal bych tady po dědovi cokoli, jen ne tohle. Druhé BMW bylo ‚jen‘ 323i, ale podobně nádherné.“
A jakkoli podle svých slov Jaromír není extra znalcem vozů, jen má zkrátka rád auta, a německá speciálně, začal tak trochu tušit, že obě dohromady by mohla při prodeji vygenerovat poměrně zajímavou sumu. „V obou autech byly klíčky v zapalování, jako by s nimi někdo nedávno přijel. Opatrně jsem s klíčky zkusil pootočit, jestli v baterii ještě něco zbylo, a kupodivu ano. Došel jsem tedy pro nabíječku a obě baterie postupně dobil.“ Speciálně M3, která měla na tachometru mrzkých 45 000 kilometrů, dávala tušit, že by kupce našla hodně rychle.
„Děda se mohl klidně s někým večer v hospodě domluvit a druhý den obě koupit“
A 323i s necelými 80 000 nakonec také, v takovém stavu jich už moc není. Pan Jaromír podle popisu v mailu dokonce chvíli přemýšlel, že by si aspoň tu „obyčejnou“ trojku nechal, ale vidina snadného zisku nakonec převážila. „Dohromady to bude stoprocentně milion,“ pomyslel si údajně. A krátký pohled na inzerci v Německu mu dal za pravdu. Sice mu vrtalo hlavou, jak se zrovna jeho děda dostal k italským legendám, ale na nic kloudného nepřišel. Třeba mu je někdo nabídnul obě dohromady za výhodné peníze a jako výhodnou investici a on na to kývnul.
To už se zřejmě nedozvíme. Pan Jaromír však věděl, že jeho děd celý život úzkostlivě šetřil, a jak známo, tito lidé mívají na sklonku života k dispozici netušené finanční částky. A tak se mohlo, dle slov našeho pisatele, zkrátka stát, „že se jeden večer s někým v hospodě domluvil a druhý den mu dal v hotovosti klidně půl milionu. Děda nikdy neměl účet, nevěřil bankám a ani tomu v podstatě nerozuměl. Měl peníze vždy schované doma a my jsme všichni věděli, že ne malé. Také nám nesčetněkrát pomohl, když jsme potřebovali.“
Další BMW a jeho řidič zcela změní situaci
„To všechno do sebe nějak zapadalo a mne zkrátka nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak.“ Dny ubíhaly, pan Jaromír dle svých slov obě auta pečlivě vyčistil a zrovna se chystal domluvit s nějakým fotografem, který by oba mnichovské skvosty řádně nafotil, když před dědovým domem zastavilo další BMW. Pravda, již podstatně větší a novější, poslední generace „pětky“ je již opravdu kus auta. Z bavoráku vyskočil od pohledu dobře situovaný muž, a jakmile uviděl pana Jaromíra, neztrácel čas a šel rovnou k věci:
„Dobrý den, tak jsem si přijel pro svoje auta, starý pán bude vědět.“
Pan Jaromír dle svých slov z mailu v první chvíli oneměl úžasem. Než mu začalo všechno postupně docházet.
„Děda je po smrti, už dva měsíce. A mimochodem, jaká auta?“ zeptal se pro jistotu, jen tak cvičně, byť věděl, co bude následovat.
„Jejda. Promiňte. Přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. Vy tedy budete…“ Nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu.
„Jeho vnuk.“
Dědictví dokáže někdy pěkně zamotat hlavu
„Aha, to je mi moc líto, váš dědeček byl tuze fajn chlap. Víte, mám tady u něj ve stodole schované dvě trojky, neměl jsem je tehdy už kam dát. A už mám i místo, a dokonce i kupce na to emko, tak bych sem poslal chlapy z firmy, aby to naložili a odvezli.“
„Aha. A máte k těm autům nějaké doklady?“
„Samozřejmě, vždyť jsem je kupoval. Techničáky, smlouvy, všechno, dokonce i smlouvu s vaším dědou o úschově. Je sice psaná rukou, ale ověřená notářem. Mohl bych ta auta prosím vidět?“
Podle slov pana Jaromíra bylo jasné, že jeho sen o nečekaném zbohatnutí se rozplynul tak rychle, jako vzniknul. Zavedl tedy pana majitele k jeho vozům, a to, co následovalo, ho popravdě nepotěšilo: „Začal tam sice mírně, ale přesto láteřit, že ve smlouvě mezi ním a dědou jasně stojí, že ani jednoho z vozů se nikdo nebude nijak dotýkat ani s nimi jakkoli manipulovat. A že sice oceňuje moji snahu o vyčištění, ale je to provedené značně neodborně a on to bude muset nechat specializovanou firmou znovu opravit. A že to budu žel muset uhradit, dle původní smlouvy, já. Jako dědic.“
To, že něco někde najdete, ještě neznamená, že vám to automaticky patří
„Bylo mi jasné, že se s ním nemá cenu hádat. A že jsem si měl opravdu zjistit, komu ta auta vlastně patří. Nebo patřila. Neměla sice značky, ale VIN kód pochopitelně ano. Raději jsem se s ním rychle domluvil na nějaké rozumné částce, zaplatil jsem mu ji a byl jsem rád, že si obě BMW ještě ten den jeho lidé odvezli. Je to pro mne ponaučení pro příště, pokud tedy nějaké podobné příště ještě někdy bude. A opravdu se hodně rozmyslím, než se do něčeho takového někdy ještě pustím.“
Co dodat? Příběh pana Jaromíra budiž ponaučením pro všechny, kdož by někde něco nalezli a začali se radovat z toho, jak nečekaně zbohatli. I kdyby to nakrásně mělo být ve stodole, kterou právě zdědili. Jak uvádím pro přehlednost v infoboxu, české právo poměrně striktně vymezuje práva a povinnosti k nalezené věci, a rozhodně zapovídá, že by se její nálezce stal automaticky jejím vlastníkem. Nejsme na Divokém západě.
U aut je možné si z VIN kódu dohledat spoustu informací
I když se vám tedy povede někdy zažít takto příjemný nález, dokud si nejste skálopevně jisti, že opravdu nemá majitele, tak s ním určitě nic nepodnikejte. Možná to bude trvat nějakou dobu, než se všechno prověří, ale speciálně u aut se dá z VIN zjistit mnohé, jak u autorizovaných prodejců, tak na úřadě. Neb dokonce i vraky mohou mít svoje majitele. Tak na to při vašich nálezech a objevech prosím nezapomínejte. Víc než kde jinde totiž tady platí ono známé „dvakrát měř, jednou řež“. A omyly mohou být poměrně nepříjemně drahé.
Vyškolen urbexem zcela chápu, že nalezené opravdu není moje
Osobní poznámka autora: S něčím podobným jsem se během své dlouhé kariéry fotografa a kameramana setkal mnohokrát. Často jsme totiž s podobnými nadšenci do fotografie vyráželi na tzv. urbex expedice, tedy výpravy na místa dávno opuštěná a zapomenutá, kam třeba lidská noha nevstoupila desítky let. A leccos jsme také na těchto místech našli. Vždy však platil zákon urbexu: „Zanecháš jen stopy, odneseš si jen záběry.“ Podobné heslo bych měl tedy stále na paměti, ať už bych kdekoli objevil cokoli.
Rady
|
PŘEČTENÍ: 9763
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 9529
