Dokonalost jakéhokoli modelu je definována jediným parametrem: nakolik je k nerozeznání od skutečné předlohy. V tomto případě se blížíme absolutnímu vrcholu.
Že v téhle zemi máme některé jedince, kteří by ve svém „autíčkářském“ oboru mohli hrát první ligu, a to klidně evropskou, pokud ne rovnou světovou, je dostatečně známo. Ing. Petr Hrdlička, autor Favoritu, je rozhodně jedním z nich a psal jsem o něm nedávno. Josef Dojčar by mohl být dalším. A je celkem jedno, že jeho auto je o něco menší než originál. Ono to totiž není na první ani druhý pohled poznat. Pojďme se na jeden fascinující příběh stavby modelu legendární Tatry 148 podívat společně.
Patina je to, co odlišuje běžné modely od těch supervýjimečných
A úvodem musím dodat jedno malé, ryze soukromé modelářské vyznání. I já mám doma leccos sestaveného, i mne kdysi plastikové (a dnes RC modely) velmi zajímaly. Minulý čas proto, že na to již zkrátka nemám čas. 9 koček je 9 koček. Ale dokážu ocenit autentičnost a věrnost předloze, což beru za vrcholné umění modelařiny. Zkrátka když je to tak dobře provedené, že nepoznáte, jak je to v reálu velké. A nejvíc tomu pomůže patina, neboli uměle vytvořené opotřebení, stáří, zkrátka provoz.
A ta je, dle mého soudu, speciálně u tohoto modelu dechberoucí. A je to přesně tím, co odlišuje jakkoli drahý model z prodejny od opravdu piplavé, zdlouhavé práce Pana modeláře. A podobně fascinující je i samotný příbeh a stavba modelu. Pan Dojčar byl tak hodný, že když jsem ho oslovil s prosbou o vylíčení celého příběhu, neváhal, sepsal jej a doložil desítkami fotografií. Nechám tedy promluvit toho zcela nejpovolanějšího, samotného autora fascinující „malé“ Tatry:
Láska manželek k manželům se někdy zhmotní v netušený zázrak
„Za vznikem tohoto modelu stojí urputnost jedné ženy a nadšení majitele skutečného jeřábu. Oslovila mě s tím, že by chtěla svému manželovi věnovat k padesátinám funkční model jeřábu Tatra 148 AD 160. Její manžel totiž tento jeřáb vlastní a živí se prací s ním. V první chvíli jsem si byl jistý, že tento stroj v měřítku 1 : 14 funkční udělat nepůjde. Nemá téměř žádné skryté dutiny pro elektroniku a ovládání modelu. Dal jsem jí týden na rozmyšlenou a navrhnul jiné varianty Tatry. Po týdnu mi sdělila, že nic jiného nechce.“
„Nezbylo mi než začít shánět skutečný jeřáb poblíž mého bydliště. Do Plzně jsem to měl z Blanska dost daleko, a navíc to mělo být překvapení. Jeden jeřáb mi pomohli najít kluci – řidiči náklaďáků z fóra – nedaleko Rousínova. Sehnali mi i kontakt na jeho majitele, a tak jsem si domluvil návštěvu bývalého JZD a jeřáb si nafotil a poměřil. Pak následovalo přepočítávání a kreslení 3D modelu. Současně jsem začal s výrobou prvních částí modelu, u kterých jsem věděl, že měřítko dodržím a funkční budou.“
Takto přemýšlí a koná opravdový Pan konstruktér
„Konkrétně třeba hlavní rameno jeřábu jsem musel udělat větší, abych do něj dostal motor s převodovkou pro vysouvání druhého a třetího dílu. Tou dobou už jsem totiž věděl, že model bude napůl ovládaný hydraulicky a napůl elektricky. Objednal jsem nejmenší existující čerpadlo a rozvaděče pro ovládání podpěr jeřábu, tuším, že to bylo ze Španělska. Problém byl ale s hydraulickými válci. V měřítku, které jsem potřeboval, je nikdo nevyráběl, a tak jsem začal s jejich výrobou sám. Nikdy předtím jsem s hydraulikou neexperimentoval, a tak to byla v podstatě metoda pokus-omyl.“
„Buď mi válce tekly, nebo nefungovaly správně. Po mnoha pokusech se mi nakonec funkční udělat povedly a skutečným se i podobaly. Takhle jsem se postupně prokousával celou stavbou celkem rok a půl cca dvě hodiny denně, vždy večer po práci nebo o víkendech a dovolených. Podvozek už jsem v té době dělal sériově, tento dostal navíc jeden diferenciál do poslední nápravy. Přední nápravy mých modelů měly diferenciál všechny. Bylo to hlavně z důvodu hodně velké váhy modelu. Ta se vyšplhala až na 12 kg. Ostatní modely nevážily většinou víc než 4 kg.“
Jeden (dokonalý) model nestačí. Zkusíme ještě vlek a panely. Z betonu
„Většinu modelů jsem do té doby zvládnul vyrobit za zhruba 400 hodin, tento mi zabral kolem 1 100 hodin práce. Součástí modelu byl i vlek. Ten jsem si vymyslel sám, protože jsem chtěl dát modelu i trochu smysl. V osmdesátých letech jeřáby občas tahaly vlek, na kterém vezly různé nesmysly. Shodou okolností i tento oslavenec za svým jeřábem tahával vlek v počátcích své kariéry. Na vleku jsem chtěl mít něco, co by jeřábník mohl někam přivézt a složit a následně naložit a odvézt. V plánu byl kontejner, ale nakonec vyhrály panely.“
Patina na RC modelech zcela výjimečná
„Vyrobil mi je jeden čtrnáctiletý kluk a byly skutečně z betonu. Každý panel vážil 800 g. Jen byly jako nové, a tak jsem jim vtisknul patinu stejně jako celému modelu. A to byla další výzva. Patina byla do té doby téměř výhradně výsada plastikových modelářů. Na RC modelech ji prakticky téměř nikdo nedělal. Není jednoduché najít techniku na její vytvoření. Je vícero možností, jak to udělat, a i technik a barev, ale u RC modelu je důležité, aby na modelu i vydržela, když bude na větru a dešti a vystavena mechanickému namáhání.“
„Já jsem na její vytvoření použil akrylové barvy, které jsem po zaschnutí přestříkal bezbarvým lakem. Předtím jsem si důkladně nastudoval, jak vypadají pracovní stroje po letech používání a zhlédl mnoho videí, jak modeláři patinu dělají.“
Tolik slova pana Dojčánka. Speciálně k těm posledním pak musím dodat, že i jím zmíněná patina udělala ve výsledku onen rozdíl třídy, kterým se tento RC model liší od desítek a stovek podobných. A jak je patrné z videa, práce s patinou byla vskutku mravenčí a extra pečlivá. Nezbývá tedy než sejmout klobouk a vyseknout poklonu! Co říkáte, jak se vám „Tatrovka“ líbí?
Galerie
Taky vás fascinuje dokonalost tohoto modelu?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 14646
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 17656
