S nástupem elektrokol do silničního provozu přibývá často i vážných nehod cyklistů. Pomohly by jednoduché testy ze silničního provozu a registrační značky kol?
Člověk nemusí být specialista na cyklistiku, aby si všimnul, jak se zásadně proměnil cyklistický svět od masivního nástupu elektrokol. A současně od covidové pandemie, časově se obě události totiž poměrně překrývají. Na cestách a cyklostezkách přibylo cyklistů, kteří na kolo (elektrokolo, jiné než elektro by si totiž nikdy nekoupili) sedli po 20, 30, ale také třeba po 40 letech a začali objevovat „krásy cyklistiky“. Což o to, na tom by nebylo nic špatného, kdyby tito cyklisté kromě stezek nevyjeli i na silnice.
Doba se změnila a lidé (žel) nemládnou
Kde jsou se svými „silnými stroji“ často také poprvé po desítkách let. Jenže silniční provoz se za tu dobu výrazně proměnil, přibylo aut stejně jako agresivity, pravidelné ježdění je dnes možná více než kdy jindy „o nervy“. Čeští řidiči navíc obecně nemají cyklisty příliš v lásce, a je jim celkem jedno, jestli to je Zdeněk Štybar, nebo důchodkyně, co jí vnoučata přesvědčila na elektrokolo a ona je poslechla. Houkají na ně, nadávají jim, často netušeně sprostě, ty dva tábory se zkrátka nemusí. A nikdy nemusely.
Co je ale důležité je to, že pravidelní cyklisté – sportovci byli alespoň trochu zoceleni denním provozem, uměli svoje kolo ovládat v kritických situacích a především věděli, jak se takových situací pokud možno vyvarovat. Nebo jak se v nich chovat, když už nastanou. To žel „covidovým elektrocyklistům“ zcela chybí, stejně jako jim chybí (speciálně u mužů) schopnost přiznat si, že „už mi není dvacet“ a i když mám pod sebou baterku a motor, nemám reflexy a mrštnost toho kluka, co mě před chvílí předjel. Na karbonovém hardtailu, 10 kilo váhy.
Nekonečný přísun zranění elektrocyklistů
Horští záchranáři by mohli vyprávět opravdu dlouho a dlouho, kolik zlomených klíčních kostí, vykloubených ramen a podobných „lahůdek“ museli poslední tři roky po českých horách zachraňovat. A to jsou ještě ty lepší případy. Nemluvě o tom, že zlomenina se opět ve dvaceti hojí trochu jinak, než v šedesáti. Za vším stojí vždy a pouze přecenění svých sil, ovládnout 25 kilogramový stroj při „sešupu“ z příkrého kopce totiž není to stejné, jako ten kopec na něm vyjet.
Na silnici to pak samozřejmě není jiné, jen to je celé ještě umocněné rizikem opravdu vážných nehod, ohrožující jak motoristy, tak především samotné cyklisty, z titulu nejvíce ohrožených účastníků silniční dopravy (po chodcích). Možná by tak stálo za úvahu vydávat pro ty, jež se míní pohybovat po silnicích registrační značky na kola, jejichž získání by bylo podmíněno jednoduchým testem ze silničního provozu. Nic složitého, jen základy, detaily typu osvětlení přívěsného vozíku a podobné nechme jiným.
Jezdíš po silnici? A umíš aspoň základ předpisů? Ukaž!
Někdo už třeba ví, že na silnici nikdy nevyjede, pouze cyklostezka nebo les. Pro ty, kdo míní kolo používat pravidelně na silnici by to ale možná bylo řešením. A současně jim rovnou nabídnout i určité zvýhodnění, v principu „něco za něco“. Zvýhodněnou pojistku, přičítání bonusu za beznehodovost i na další pojistky, cokoli. O něčem podobném uvažují například v Berlíně, kde počet vážných nehod cyklistů překročil všechny přijatelné meze. Třeba by jednoduchý test a získání značky až po jeho složení dokázal situaci trochu vrátit „do normálu“. Co myslíte? Děkujeme za váš názor v diskusi pod článkem!