Otestoval jsem auto snů českých chalupářů. Po týdnu za volantem ho pasuji na „Satanwagen“ – navrhl ho sám ďábel

Toyota Hilux není jen oblíbený praktický japonský pick-up, kterého se od roku 1968, kdy započala jeho výroba, prodalo celosvětově více než 16 milionů kusů. Tenhle vůz je vysloveně pojem, a to především mezi farmáři, myslivci, lesáky a také v rámci ozbrojených složek. Dokonce i Armáda České republiky Toyotou Hilux v roce 2020 nahradila svůj vozový park v podobě Land Roverů Defender a UAZ. Toyota Hilux je dlouhodobě pověstná svou odolností, kvalitou motorů i terénními schopnostmi.

A mně se poštěstilo si od Toyoty vypůjčit veskrze unikátní a také nejsilnější verzi Hiluxe ve sportovním provedení GR Sport, která nejen, že nepůsobí nenápadně a čistě pracovně (ano, řada lidí vnímá klasické Hiluxe právě takto), ale právě naopak. Je to výrazný, masivní a dynamicky vyhlížející kus auta, jejž na silnici není možné přehlédnout. Aby ne, vždyť je také dlouhý více než 5,3 metru, široký bez mála 1,9 metru a jeho výška je 1,8 metru. GRko má také třímetrový rozvor a váhu 2,3 tuny.   

Pěkný tah, zrychlení průměr a uskákaný podvozek

Nicméně první otázka, která mě vzhledem k jeho formátu okamžitě napadla, zněla, jak bude tenhle kolos jezdit v rámci svého sportovního provedení. A na to se také zaměříme. Hilux GR pohání 2,8litrový vznětový čtyřválec s točivým momentem 500 Nm a výkonem 150 kW (201 koní). Vůz má pěknou kultivovanou zvukovou kulisu a dosahuje maximálního zrychlení na úrovni 10,7 sekundy z 0 na 100 km/h. Velká škoda, že hodnota zrychlení není nižší, abych měl skutečně pocit, že řídím sportovní pick-up. Ale jinak má motor pěkný tah a také solidní agilitu.  

Jízdní projev Hiluxu GR Sport je zvláštně houpavý až skákavý. To bych dokázal tolerovat v terénu, ale na silnici to není zrovna příjemná záležitost. Zapomeňte třeba na to, že byste v tomhle pick-upu chtěli za jízdy psát na notebooku. Bez šance. Ale na druhou stranu zase vůbec neřešíte menší díry ve vozovce, kanály, nebo dokonce brzdné prahy. A to je právě silná stránka tohoto Hiluxe v outdooru. Rychlý přejezd pole či třeba ostrá jízda po lesních cestách je tady ohromná zábava.

Co všechno dokáže tenhle podvozek s žebřinovým rámem a listovými pružinami pohltit, to je absolutní nádhera. Vůz má světlou výšku 255 mm a zvládne spolehlivě jezdit i v náročných terénních podmínkách třeba i v rámci stoupání v úhlu až 42 stupňů. A brodivost Hiluxu GR Sport je také famózní. Auto dokáže projet sloupcem vody vysokým až 70 cm.

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Právě v terénu dává Hilux ten pravý smysl, sem patří. Líbí se mi i fakt, že si vozidlo samo vyhodnocuje, kdy posílá náhon na zadní a kdy na všechna čtyři kola. Jen tedy na mokré silnici jsem měl tendenci vždy nastavit výhradně čtyřkolku, aby byl vůz především v zatáčkách stabilní. Ono taky gumy All Terrain, které má obuté, jsou nastavené do přírody a ne na většinovou jízdu po silnicích. Pokud by silnice byla pro mě jasná priorita, rozhodně bych zvolil jiné pneu.

Slabý rejd a zlobivá převodovka

Jinak legrace je s tímhle kolosem v garážích nákupních center. Máme tu rozvor přesahující 3 metry, a tak je při parkování nutné si s vozem pohrát, protože rejd má vysloveně slabší. Alespoň že parkovací kamera s asistencí je spolehlivá a při couvání prakticky na mnoha místech přímo nezbytná. A to už i kvůli výhledu směrem dozadu za korbu, protože vzdálenosti za vozem se při couvání odhadují velmi těžce.    

Jinak výhrady mám k převodovce. Máme tu převodovku automatickou, šestistupňovou, kdy si mohu pomoci i pádly pod volantem. Nicméně v automatickém režimu je převodovka často nerozhodná až řekněme rozhádaná. A to především v nižších rychlostech. Při jízdě třeba ve městě jsem se mnohdy setkal s tím, že jakoby vůbec nevěděla, co zařadit za rychlostní stupeň, což mi dokáže celkem drásat nervy. Tento nedostatek definitivně mizí až někde nad 80 kilometry v hodině.  

Výborné brzdy i citlivost řízení

Co mě mile překvapilo, byly brzdy. Mají rychlý nástup, nevadnou a dokáží 2,3 tuny váhy vozu zastavit na překvapivě krátké dráze. Tedy v rámci velkého pick-upu, protože i tak je ve srovnání s klasickými SUV poměrně dlouhá. Ale i tak z pohledu brzdné soustavy verzi GR Sport rozhodně chválím. A baví mě i sportovně tužší brzdový pedál.

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Volant je nejen pohledný a má dobře zvolený formát, ale je až nečekaně citlivý, s čímž se u pick-upů zase tak často nesetkávám. I tady Hilux GR předvádí své sportovní zaměření moc dobře. Celkově je jeho ovladatelnost velmi pěkná a ovládací prvky jsou na správných místech a tedy od řidiče sympaticky dosažitelné.

Krásný předek, slabší záď

Ale pojďme si Hiluxe GR Sport prohlédnout, protože je o co stát. Jeho dominantou je beze sporu přední partie osazená velkoformátovými světlomety, ale také vystouplou maskou s gigantickou šestihrannou mřížkou chladiče lehce oblých tvarů, která je přikrášlena karbonovou lištou s výrazným nápisem Toyota. A celá tahle soustava včetně bytelně vyhlížejícího nárazníku vypadá přímo skvěle. A obrovskou vizuální parádu dělá pod předkem ten výrazně červený spodní kryt motoru s nápisem Hilux. 

Na bocích si hned všímám 17palcových balónů v podobě kol All Terrain s moc pěkně zvolenými 12paprskovými disky. Nárazníky, respektive jejich lemy, jsou přímo opulentní, ovšem za mě dělají vůz trochu moc buclatý. Autu samozřejmě nechybí pořádné nášlapy, bez kterých si Hiluxe ani neumím představit, nehledě na jejich praktičnost při nastupování. S vystupováním už to taková lábuž není, pro tento sekundární účel jsou příliš mělké.

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Boční okna jsou příjemně velká a z vozu je tak moc pěkný výhled – tedy až na okno zadní, což je typický neduh pick-upů. Záď mě ničím extra neuchvátila a je škoda, že si s ní designéři trochu více nepohráli. Alespoň, že se vyvedly ty zadní extra výrazné a vysoké dvojité světlomety.  

Korba vynikající, jen nástup je slabší

Klíčovou partií našeho Hiluxe je samozřejmě jeho korba. Její fortelná roletka se ovládá pomocí dálkového ovladače, který je externí, a tedy tlačítko není integrované v klíčku od vozu. Roletka se otevírá čistě, poměrně rychle a já bych si ji k vozu rozhodně zvolil namísto toho, aby byla korba čistě jen otevřená. Korba má k dispozici fixovací oka a je nasvícená LED diodami pro manipulaci s jejím obsahem za tmy.

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Korba unese až jednu tunu a má vnitřní rozměry více než 1,5 na 1,5 metru. Její dveře se odemykají pomocí klíčku a jsou velmi těžké, ale mají také velkou nosnost, což se při nakládání či vylézání na korbu hodí. Škoda, že tu není k dispozici nějaký nášlap či madlo, aby se na otevřené dveře korby vylézalo snadněji. Povrch korby je žebrovaný, odolný a neklouzavý.   

Proč tak málo místa vzadu?

Když se usadím do kabiny, a to nejprve do její zadní části, jsem kapku zklamaný z její slabší prostornosti. Měřím 183 cm a před koleny mám sotva 4 cm a nad hlavou jen centimetry dva. Pro vysoké pasažéry zadní část vozu není vůbec stavěná. A to je sakra velký handicap. Oceňuji ale madla na rámech dveří pro pohodlnější nastupování a komfort byť lehce tužších zadních kožených sedadel, která jsou dokonce vyhřívaná. Mezi sedadly vyklopitelná područka je extrémně široká a využitelná pro oba zadní pasažéry. Vzadu ovšem chybí USB přípojky, což je další mínus. Vizualita dveří je jednoduchá, leč pohledná v jejich macatosti a máme tu drobné přikrášlení v podobě karbonového dekoru. Pohledný prvek.

Zatímco zadní část kokpitu je celkem temná a fádní, tak v přední už vnímám celou řadu sportovních doplňků založených především na červené barvě, které souvisejí i s vnějšími několika vizuály (spodní kryt motoru, pružiny za koly, nápisy GR atp.). Samotná přední sedadla vypadají skvěle ve své sportovní podobě, mají elektronické polohování, a dokonce nabízejí i solidní boční vedení, jež mi do auta tohoto typu ideálně pasuje (škoda jen, že nemají paměti poloh pro více řidičů).

Parádní volant i sportovní kaplička

Stejně jako lehce větší formát pohledného volantu potaženého kvalitní kůži, kterou vkusně dokresluje červené prošívání. Příjemná ergonomie, perforování v nejčastějších místech držení volantu, a dokonce i pěkná hliníková pádla pod volantem – to všechno tu k mé spokojenosti je. A to včetně přehledných a dobře zpracovaných multifunkčních tlačítek s rychlou odezvou.  

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Řadič automatické šestistupňové převodovky je tu klasicky offroaďácký, což je super, a vedle něj sedí dvě tlačítka pro volbu jízdních režimů – Eko a Power. Tzn. s režimem řekněme Normal, který je nastavený automaticky, tu máme tři smysluplné jízdní módy, mezi nimiž se pohybuje extrémně snadno. Výborně řešená je také kaplička za volantem, ve které nacházím hodně pěkné analogové „budíky“ v podobě rychloměru a otáčkoměru s kovovými ručičkami. Ty sem pasují přímo báječně, navzdory tomu, že někomu mohou připadat oldschoolové. Mezi budíky samozřejmě sedí malý displej, jenž nám přehledně sděluje elementární informace o jízdě, spotřebě, dojezdu, práci jízdních asistentů atd. Mezi hodnotami se pohybuji jako obvykle tlačítky na volantu.

Parádní klima, ale vtipné předpotopní hodiny

Také ovládání klimatizace je manuální v podobě otočných voličů a tlačítek, za což u mě sbírá tento Hilux další kladné body. Pod ním máme hned dvě 12V zásuvky, USB a také šikovné tlačítko, které zapíná řízený sjezd ze svahu. Startovací tlačítko s nápisem GR není utopené pod volantem, ale sedí vedle něj, a to je další drobné plus. Nechybí dostupný přepínač mezi dvoukolkou (zadní náhon) a čtyřkolkou ani volba redukcí, které jsou v rámci jízdy v ostrém terénu naprosto zásadní.  

Centrální displej infotainmentu sice sedí na krásné a zajímavé palubce, ale sám o sobě má zastaralou grafickou vizualitu, s níž se bohužel u Toyot setkávám běžně. I ovladač hlasitosti na levé spodní části displeje je spíše komický, a to svým minimalistickým rozměrem, který mi do vozu tohoto typu moc nepasuje. Prostě tenhle segment se v rámci Hiluxu neřešil. Stejný displej je i v jiných Toyotách, tak proč sem vyvíjet jiný, že? Stálo by to peníze na vývoj a výrobu navíc. A pak je tu ještě jedna vysloveně komická legrácka na palubce, a tou jsou digitální hodiny. Vypadají vážně staře a očekával bych je v Toyotě před 10 a více lety.

iZdroj fotografie: Jiří Louthan pro AutoŽivě

Odkládací plochy a schránky jsou ve voze dimenzované velmi dobře, a to v jejich četnosti, objemu i počtu. Schránka v područce má divný tvrdý zvuk při jejím zavírání, ale jinak v interiéru nevrže prakticky nic. Super!   

Skvělá volba? Jak pro koho

Toyota Hilux GR Sport má hodně kvalit. V terénu je výborná, nebojí se rychlé zábavné jízdy po nezpevněných cestách, a navíc dává pocit velké bezpečnosti. K tomu v ní vnímáte takovou sebejistotu a dominanci. Ale opravdu dobře zvažte, zda ji potřebujete, pokud většinu cest budete podnikat na běžných silnicích. Ona sice pohlcuje nerovnosti, ale také je v jízdě uskákaná a z tohohle pohledu poměrně nekomfortní. Pro účel většinou silnice a výjimečně terén bych já osobně zvolil třeba VW Amarok, který je právě na silnicích z pohledu podvozku podstatně kultivovanější.

Také je třeba vzít v potaz vyšší spotřebu, kde si běžně sáhnete nad deset, ale i dvanáct litrů, a minimum, které jsem změřil na okreskách, bylo 9,1 litru. A to tedy není málo. Ještě, že má Hilux 80litrovou nádrž a nenutí vás na čerpacích stanicích stavět až tak často. A co cenovka, ptáte se? Ani ta není nízká. V případě modelu GR Sport začíná na 1,7 milionech, což je další podstatný handicap tohoto krásného pick-upu. Ale i tak bych si dokázal Hiluxe ve své garáži představit. Ovšem proto, že jsem myslivec, rybář a protože mě jízda v terénu prostě baví a naplňuje. Ale na rovinu se přiznám, že bych v momentu výběru hodně zvažoval i zmíněného Amaroka a Ford Ranger Raptor, které jsem již v minulosti testoval.    

Toyota Hilux GR Sport přehledně:

Galerie