Kopřivnická automobilka má před sebou zásadní změny, které snad přinesou obrat k lepšímu. Pořekadlo o rybě a hlavě má svou pravdu.
Upozorňujeme čtenáře, že následující text a komentář je publicistickým článkem, který obsahuje soukromý názor autora.
Když se řekne Tatra, většina lidí si asi okamžitě vybaví robustní nákladní vozy, které si poradí s jakýmkoliv terénem. Starší ročníky možná speciály, se nimiž cestovatelé Zikmund a Hanzelka objeli svět. Historie této automobilky je mnohem bohatší a sahá hluboko do minulosti. Tatra je ve skutečnosti třetí nejstarší automobilka na světě. Po Mercedesu a Peugeotu. Je to doslova symbol českého průmyslu, inovací a odhodlání. A technologického pokroku. Všechno to začalo v roce 1850, kdy Ignác Šustala založil v Kopřivnici dílnu na výrobu kočárů.
Třetí nejstarší automobilka světa je naše kopřivnická Tatra
Tehdy by asi nikdo nečekal, že se z této malé dílny stane jednou světově uznávaná automobilka. První velký zlom přišel v roce 1897, kdy byl vyroben první automobil v Rakousku-Uhersku – legendární Präsident. Tento vůz, inspirovaný německým Benzem, byl důkazem, že Kopřivnice má ambice stát se průkopníkem v oblasti automobilismu. A to byl teprve začátek. V roce 1927 se změnil název společnosti na Tatra. Následovala výroba dnes už ikonických a legendárních automobilů, revolučním krokem bylo zavedení páteřového rámu s výkyvnými polonápravami.
Tato konstrukce, kterou vyvinul legendární konstruktér Hans Ledwinka, se stala základem pro většinu vozů Tatra a dodnes je považována za jeden z největších technických přínosů v historii automobilismu. Co bylo se značkou Tatra dál, je si myslím obecně známo, už jsem zmínil cestovatelské speciály, známý je přechod od výroby osobních aut na produkci nákladních automobilů. Slavili jsme jako Češi úspěchy na Dakaru. Koncem osmdesátých let 20. století vyrazila expedice Tatra na cestu kolem světa.
A také nastal zlom, pád komunistického režimu, obrat v politickém a společenském vnímání světa. Po roce 1989 se tak Tatra musela vypořádat s novými výzvami. Privatizace, změny na trhu a konkurence ze zahraničí – to vše mělo vliv na její osud. Přesto se Tatra dokázala udržet a pokračovat ve výrobě. Další krok nastal v roce 2013, od kdy je značka součástí holdingu Czechoslovak Group. To už je relativně moderní historie. V kontextu existence už ve třetím století po sobě určitě. K Tatře mám osobní vztah. Ne že bych někdy vlastnil automobil této značky, ale měl jsem ji rád právě pro účast v dakarské rally. Pamatuji si na modely, s nimiž jsem si hrál.
Osobní auta jsou minulostí, dnes je Tatra o nákladních vozech
Hltal jsem zprávy o expedici Tatra kolem světa. Papírový model, který vyšel v časopise ABC, mě uchvátil. Ale ani to není důvod, proč mám Tatru rád. Nebo je to spíš jeden z mnoha. Několik posledních letech jsem jezdil do areálu Tatry Kopřivnice na řidičské akce a okruhové dny. Tamní testovací polygon bylo možné pronajmout a uspořádat tam třeba „track dej“. Bylo to tam skvělé. Do té doby, než se před pár lety změnilo vedení, které tyto aktivity zarazilo. Už dva roky jsem tedy v Kopřivnici nebyl. Stejně jako další členové party, se kterou jsme tam rádi jezdili.
Možná se to ale změní. Narazil jsem totiž na článek, jenž ve mně tak trochu zažehl plamen toho, že by se vše mohlo posunout k lepšímu. Nebo minimálně do starých kolejí. Článek byl o tom, že stávající generální ředitel Lukáš Andrýsek, který byl zároveň předsedou představenstva, předává otěže Kristijanu Fiketovi. Andrýsek se údajně podle článku zaměří na svou roli v představenstvu. Podle publikovaného materiálu prý, parafrázuji, byla atmosféra uvnitř firmy v posledních měsících napjatá. Zaměstnanci hovořili o strachu, bossingu a nelogickém propouštění. Tyto problémy byly údajně spojeny právě s obdobím, kdy byl Andrýsek ve vedení.
Pořekadlo o novém koštěti je známé, zafunguje i napodruhé?
O tom, jaká atmosféra skutečně v Tatře byla, nevím. Vycházím jen z toho, co jsem se dočetl. Na druhou stranu osobní zkušenost tím, že nám bylo zakázáno s dost bizarních důvodů do Kopřivnice jezdit, mám. Doufám, že návrat Kristijana Fiketa bude opět změnou k lepšímu. Proč návrat? Protože Kristijan Fiket není v Tatře žádným začátečníkem. Podnik vedl už v letech 2010 až 2012. Tehdy se v enormně krátké době pod jeho vedením podařilo vyvinout typovou řadu Tatra Phoenix. Ta je i dnes základní součástí její produktové nabídky.
Životopis Kristijana Fiketa
Osobní profil (staro)nového ředitele je více než zajímavý. Narodil se v Chorvatsku, tam vystudoval policejní střední školu. Pak působil ve speciální policejní jednotce a v ochranné službě chorvatského prezidenta. Byl vyznamenán Medailí za chrabrost. Pak odešel do zahraničí, tam si doplnil ekonomické vzdělání a jazykové znalosti. Následně působil v manažerských pozicích ve významných průmyslových firmách v České republice, Německu, Číně či Polsku.
Se (staro)novým ředitelem se snad situace posune ke klidu
Z Tatry tehdy odešel kvůli zásadní neshodě s někdejšími zahraničními akcionáři Tatry v otázce dalšího směřování firmy. „O nabídce vrátit se do Tatry jsem nemusel přemýšlet dlouho,“ říká Kristijan Fiket a dodává: „Tatra je v unikátní situaci, kdy je finančně zdravá, má v zádech silného akcionáře CSG, který jí přináší velké zakázky a je ochoten do ní investovat. Tenhle luxus Tatra nikdy ve své moderní historii neměla. Řeší v podstatě pozitivní problém, jak prudce navýšit výrobu. To samozřejmě přináší velký tlak na zaměstnance.“
A pokračuje: „Jsem přesvědčen, že lidé dokáží přijmout potřebné změny, pokud jsou jim správně komunikovány, a mít pocit zadostiučinění z toho, že Tatra plní své cíle. Máme jedinečnou šanci, aby se Tatra stala významně větší a silnější automobilkou, která vyrábí tisíce vozidel ročně. Jsem přesvědčen, že ji dokážeme využít.“ To mě inspiruje k zamyšlení, jak by vlastně mohly vypadat automobily značky Tatra, kdyby se firma vrátila k výrobě osobních vozů.
Sedan se silným motorem nebo luxusní kombi? Bohužel ne
Nestane se to. Ale kdyby. Pohrál jsem si s grafickými programy a něco mě napadlo. Vůbec si netroufám myslet, že bych byl geniální třeba právě jako Hans Ledwinka. V žádném případě. Spíš je to tajné přání, sen kdysi malého kluka než cokoliv jiného. V tomhle jsem prostě jenom vlastenec, kterému by se osobní auta z Kopřivnice líbila. Ale jak říkám, to se nestane. A je tady druhá věc, která se týká testovacího polygonu. O tom už jsem se zmiňoval.
Když nebudu řešit nějakou politiku a vysoké hry byznysu, do kterých vlastně ani zdaleka nevidím a netuším, o co jde, mohu doufat v jediné. Že se situace, pokud byla za minulého ředitele napjatá, změní k lepšímu a zaměstnanci budou spokojení. A jako fanoušek značky Tatra a nadšenec, který rád jezdil po tatrováckém polygonu, doufám, že se s novým generálním ředitelem opět otevře tamní areál pro fanouškovskou veřejnost.