V matematice by šlo o rovnici, která by nedávala smysl. V reálu se musí dva řidiči s jedním pruhem nějak vypořádat.
Na silnicích často dochází k situacím, kdy instinkt říká jedno, ale pravidla silničního provozu udávají pravý opak. Typickým příkladem je odbočení ze dvou pruhů do jednoho. Jde o situaci, kterou nedokáže vyřešit téměř nikdo. Pouze odborníci na dopravu si mohou být jistí. Na obrázku jsou dvě auta. Jedno zelené a jedno oranžové, obě auta jedou v přímém směru a pak odbočují vlevo.
Dvě auta, dva pruhy končí a jen jeden pokračuje, co s tím?
Komunikace, do které směřují, ovšem nemá dva pruhy, ale pouze jeden. Otázkou je, kdo má přednost, které auto, pokud jedou „nastejno“, vyjede z křižovatky do odbočky jako první. Odpovědí není nekonečné množství, je to v zásadě snadné. Existují pouze dvě možnosti, buď první vjede do pruhu oranžové auto, anebo zelené. Jinak to nemůže být. Důležité je, že se jedná o situaci se světelnou signalizací.
Díky svítícímu semaforu je jasné, že řidiči obou nemusí dávat přednost protijedoucím vozidlům. Dá se samozřejmě dát skutečně na dojmy a intuici. Pak se nabízí možnost „kdo je rychlejší, ten je první“. Na veřejných komunikacích je to samozřejmě nepřijatelné. Byť někdy dost obvyklé. Byla by situace jiná, kdyby nešlo o dvě osobní auta, ale třeba o auto a autobus? Ne, z pohledu zákona ne. Optikou silnějšího by možná ustoupil řidič osobního auta nákladnímu vozu. Anebo by naopak řidič osobáku šlápl na plyn a byl rychlejší.
Stále to ale neřeší situaci podle zákona. Zákon bohužel nemluví zcela jednoznačně, ale vlastně říká dost. Platí sice určitá obecná pravidla pro přednost v případě, kdy se sbíhají dva pruhy a není jasné, který je průběžný. Hovoří o tom § 12 Jízda v jízdních pruzích (5), kde se píše: „Přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy.“ To zatím nic moc nespecifikuje.
Zákon není přesný, umí ale napovědět, jak se lze zachovat
Ani to, že „při souběžné jízdě umožní řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům vozidel do tohoto pruhu přejíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného pruhu.“ Až poslední věta vlastně řeší celý problém: „Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu.“
Nic víc, nic míň, ale pro to, aby se dvě auta nesrazila, by to mělo stačit. Horší a komplikovanější by bylo, kdyby na místě nebyl semafor. Pak by museli řidiči dávat přednost protijedoucím vozidlům. Bylo by pak krajně nebezpečné najet do křižovatky a teprve až v ní řešit, kdo vjede do pruhu jako první. Je třeba připustit, že takových situací, jako je na obrázku, není naštěstí moc. Pokud vůbec existují, přiznáváme, že grafika může být fikcí, která nevychází z žádné konkrétní lokality.