Teprve nyní, za polovinou roku 2024, se začíná ukazovat, jak zásadní problémy výroba automobilů v Evropě momentálně má. Čekají nás krušné časy? Dost možná.
Strmě klesající prodeje elektromobilů v Evropě a nechuť zákazníků dávat svoje těžce vydřené peníze za něco, co je (začasto) výrazně méně praktické nežli jejich stávající automobily se spalovacími motory, teprve ve druhé polovině roku 2024 ukázaly, jak velký průšvih se vlastně koná. A současně jak velkou měrou se na něm podílela Evropská unie, z jejíhož popudu mnohá nařízení vedoucí k dnešnímu stavu vzešla. V Bruselu je pochopitelně klid, to jen výrobci mají opravdu neklidné spaní. Pojďme se na ten malér podívat společně.
Rozhovor přímo u německého dealera VW objasnil mnohé
Úvodem je dobré se vrátit do prosince roku 2023. A připomenout si, co se vlastně v tom předvánočním čase v největší zemi Evropy, v Německu, přihodilo. Využil jsem při té příležitosti kontaktů, které v Německu mám, a přátel, kteří mi s tím pomohli (Heike a Svene, ohromné díky!). A zavolal jsem jednomu z prodejců VW, kolem něhož ostatně často jezdím, jestli by neměl čas na malý rozhovor pro české médium. A „na kafe“. S tím, že na to kafe ho pozvu já. „Samozřejmě, přijeďte. A káva nebo oběd je na nás.“ Miluju Němce.
Bylo domluveno. Za pár dní jsem opravdu přijel, po „prolezení“ nového Passatu a obligátní výměně dárkových taštiček (mám pro ty účely vždy doma dvě tři nachystané, uvnitř karlovarské oplatky, knížka o Varech, prospekty, mapky, sada malých Becherovek a růže z karlovarské soli – funguje to jako jakási „KPZ“ dokonale a nejednou mi to zachránilo kůži při nečekané návštěvě) jsme si dali malý oběd a u kávy po něm se rozpovídali. A můj hostitel začal poměrně zeširoka:
Historie posledních dekád VW (a tedy německého „Autolandu“) jako na dlani
„Víte, já v téhle branži dělám dobrých třicet let, možná už kousek déle. Zažil jsem s VW leccos, zažil jsem děkovné dopisy za trojkové Golfy, zažil jsem úžas z modrého podsvícení u čtyřky, kdy sem lidi chodili večer jen proto, aby si do nich mohli sednout a rozsvítit to, co do té doby neměli šanci nikde jinde vidět. Zažil jsem reklamace V10 TDI motorů, stejně jako dopis od rodiny, které Touareg zachránil životy. Opravdu snad všechno, co si dokážete za posledních 30 let s VW představit. Nebo i nedokážete.“
Naprosto jsem mu to věřil. Míchal jsem zamyšleně svoje presso, díval se do liduprázdného showroomu a přemýšlel nad tím, kolik podobných lidí Německo v téhle branži má. Tisíce, desetitisíce? Zřejmě. Ti všichni si posledních 30–40 let často sáhli na dno, soukromé i firemní, jen aby vybudovali německý „Autoland“, tu těžkou lokomotivu, která sice pomalu, ale nezadržitelně nabrala rychlost a velmi spolehlivě a velmi výkonně táhla německý průmysl kupředu. A s ním i celé Německo.
Dokázala přitom uspokojit naprosto, ale naprosto všechny. To mi na německém automotivu přišlo vždy fascinující. Jakkoli nerad používám absolutní příměry, ve stylu „nikdy neříkej nikdy“. Ale tady? Tady naopak vždycky. Chtěli jste něco malého pro dceru? Up! nebo Polo, máte ho mít. Nebo Fiestu. Služebák, solidní, ale neprovokovat? Passat nebo Mondeo. Nebo Vectru. Firma funguje, tak trochu luxusu? Cokoli od E-Klasse nahoru. Malý sport? GTI je zde. Terén? „G-Klasse und tschüß“. Ještě jednou: fascinující. Tohle nemá žádná jiná země na světě.
Co se s německým autoprůmyslem vlastně stalo?
Podíval jsem se na mého hostitele, co se pro změnu tak trochu stáhnul do sebe a míchal svoji kávu. Bylo na něm vidět, jak mu těch 30 a něco let letí v hlavě, jak vidí všechnu tu slávu (jakkoli dnes „polní trávu“) a jak si uvědomuje, že ty další měsíce a roky v téhle branži budou setsakramentsky těžké. A že by skoro stálo za úvahu najít obor, kde to nebude tak „na hraně“ jako právě v automotivu. V německém automotivu a „na hraně“? Zkuste to před pár lety někomu říct. Zaťuká si na čelo.
„Co se tedy vlastně stalo, proč to je celé tam, kde to je? Ob týden píšu o tom, jak ID.3 a další nikdo nechce. Jak se zavírají Drážďany. Nejnověji další fabriky VW po Německu. Jak tisíce lidí přijdou o místo. Co se to s VW stalo?“ Člověk na protější straně malého stolku ve vyvýšeném patře dealerství několik vteřin ani nezvednul hlavu. Jako by nechával otázku doznít v poloprázdném showroomu a její hluchou ozvěnu použít hned jako odpověď na to, na co jsem se vlastně ptal. Lépe to vystihnout nemohl, jakkoli asi ani nechtěl.
Konečně zvedl hlavu. „Stalo se toho strašně moc. Můj kolega tuhle řekl, že k VW se posledních deset let štěstěna otočila zády a nechala nás ‚vyžrat si‘ podvod s Dieselgate až do dna.“ Co jsem mu na to měl říct? Vratké kroky Paní Štěstěny mi komentovat opravdu nepřísluší, na to nemám tu správnou „harrypotterovskou“ kvalifikaci, nicméně o Dieselgate mám načteno docela dost. A že si myslím v zásadě to stejné, jsem mu také řekl. Ano, tohle byl opravdu extrémně drahý podvod.
Po aféře Dieselgate to už nikdy nebylo (a nebude) takové jako předtím
„Nejhorší na celém je jedna věc,“ pokračuje můj hostitel, stále u toho míchající šálek kávy. „Není to asi tajné, vy novináři to víte určitě stejně dobře jako já.“ Tak to jsem vážně zbystřil a vážně čekal, co bude následovat. „Před aférou Dieselgate probíhala jednání o emisních normách běžně tak, že se všichni – a tedy i zástupci automobilek – sešli u jednoho stolu někde v Bruselu a celkem pragmaticky a realisticky se domluvili, co je možné. Co se dá stihnout, za kolik a kdy.“
Ano, to jsem věděl a vím. Stejně jako to, že po Dieselgate s tím byl konec. EU přestala výrobcům věřit. A začala si psát emisní normy sama podle sebe, „od zeleného stolu“, bez jakékoli konzultace s výrobci. A co hůř. Podle mých kuloárních zdrojů je začala psát záměrně tvrdší, aby si výrobci „odčinili svoje hříchy“. Výsledek? 2024, jsme tam, kde jsme. EURO 7, výrobci totálně oslabeni, do toho konec spalovacích motorů 2035, Čína v Evropě a celková krize evropského automobilového průmyslu, jaká tady ještě nebyla.
Svodka za srpen 2024: šokující čísla o propadu
Ale to pořád není to nejhorší. Šéf dealerství pokračuje: „My jsme jako Volkswagen nemuseli za 87 let historie nikdy zavřít jedinou továrnu. Nikdy. Naopak, další rostly. Teď? Támhle na stole mám poslední zprávy za srpen 2024. Propad prodeje elektromobilů oproti loňskému roku o 69 %. Linky vytížené pod polovinu. Tohle je krize, ať to kdo chce nazývá jak chce. Komu mám tahle auta prodávat?“ Jeho otázka visela ve vzduchu a nesla se jako ozvěnou v showroomu, podobně jako před chvílí ta moje.
A zůstala zaklíněna kdesi mezi pár Golfy, Polem, Passatem a dvěma ID., jednou trojkou a jednou čtyřkou. A velmi temnou perspektivou. Kterou celému evropskému automobilovému průmyslu způsobila série neuvážených kroků úředníků EU, které se navíc shodou nešťastných náhod potkaly v jednom čase. Jediný, kdo z toho dokonale těží, je Čína. Již před dvěma lety jsem nejednou psal, že pokud se něco rychle nestane a nezmění, bude další vývoj výroby v automobilů v Evropě velmi složitý. A je to tady.
Za poslední roky se tak (i kvůli EU) pokazilo, co se pokazit mohlo. Miliardy utopené v něčem, z čeho se již nikdy nevrátí. Ale co hlavně: nezájem lidí, nezájem zákazníků. Až sem, téměř do pomyslného bodu zlomu, se dostala ještě nedávno tak vychvalovaná a mohutně protěžovaná elektromobilita v Evropě. Uvědomuje si to v Bruselu vůbec někdo? Těžká otázka. Co myslíte?
Galerie
Tušili jste, jak velký problém ve skutečnosti Evropa má?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 12799
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 15661
