Někteří spolucestující by možná měli nejprve trénovat jemné zavírání dveří, než pojedou s někým autem. A určitě se naučit „nepráskat dveřmi“. Ideální je k tomu například lednice.
Tohle je jedno z témat, které důvěrně známé téměř všem, kdo nejezdí v autě sami. A občas třeba i svezou někoho, kdo sám sám nemá automobil. „Hele tak ahoj, uvidíme se zítra“ „OK, domluveno, měj se hezky“. A prásk! Někdy to dotyčnému dojde a třeba se ještě dodatečně omluví, někteří jedinci však nejen že nemají automobil, ale především nemají cit. Minimálně tedy cit na zavírání dveří. Zajímalo by mne, jestli s podobnou razancí zavírají doma dveře od lednice. Nebo od toalety.
„Odešla od něj. A práskla u toho dveřmi“
V autě zkrátka dostává slovní spojení „prásknul mu dveřmi“ zcela nové, originální vyznění. V autě vám totiž může prásknout dveřmi nejen ten, kdo je pln vzteku a zášti, nebo dokonce chce vztah s vámi ukončit, v autě vám může prásknout dveřmi i ten, kdo vás jinak miluje a plánuje mít s vámi co početné potomstvo. Protože dveře u auta, to nejsou jen tak ledajaké dveře. To je něco velmi speciálního. S těmi se dá „práskat“ a „třískat“, co je libo, auto vydrží všechno a raději s tím bouchneme pořádně, než aby se nedej Bože otevřely za jízdy a někdo vypadnul. Vidíte, a to je možná jeden z důvodů tak razantních odchodů.
A pochopím to také u dříve narozených, u těch, co jezdili třeba Moskvičem nebo Ladou. Ano, tam je potřeba opravdu síly, protože tolerance v sovětských vozech byly poměrně robustní a podobně robustní byly i zámky. Ocel, nic než uralská ocel. Ale abychom nechodili jen na východ a do nižších cenových pater: kdo jste někdy jel v původním Mercedesu Třídy G, tedy minulém modelu (a klidně v nejdražší G63), potvrdíte mi myslím, s jak absurdně velkou silou se musely zavírat dveře i tam. Původně to bylo vojenské vozidlo, co na druhou stranu čekat. A opět ocel, tentokrát tedy spíše od Kruppa.
Mladá generace Žigulíky nezažila, a přesto
Nicméně patnáctiletá dcera mojí kamarádky rozhodně nikdy Moskvičem nebo Nivou nejela, a troufnu si tvrdit, že ani „géčkem“. Přesto pokaždé švihne těmi dveřmi takovou silou, že jen čekám, kdy se vysklí okno a vysype se elegantně na sedačku. Několikrát jsem jí opakoval a prosil, aby zavírala s citem, pokaždé ale když vidím ten její nápřah, je mi jasné, co bude následovat. Prásk. Rána jak z děla. Příště jí snad udělám samolepku s dveřmi od lednice, a nalepím jí na zadní bočné dveře. „Práskáte doma s dveřmi od lednice? Že ne? Nepráskejte prosím ani s dveřmi mého auta. Děkuji“. Nebo tak něco.
Protože moderní dveře a hlavně moderní zámky mají do těch z Lady 2101 popravdě velmi daleko. Jednak výrazně přesnějšími tolerancemi, jednak podílem plastů v konstrukci. Každý gram a každý dolar se počítá. Nicméně nepočítá se s tím, že s dveřmi bude mláceno jako s cepem na slámě. Zámky se pak začnou projevovat např. chybnými hlášeními o zamčení celého auta. Dalším v pořad jsou mikrotrhliny v laku kolem jejich uložení, vedoucí ve finále k výskytu koroze. Proto snažně prosím své spolucestující: nacvičujte nejdřív doma na lednici, poté cestujte v mém autě!