Konec dálnic v Česku, uzavřou se. Řidiči se vrátí zpět na okresky

Upozorňujeme čtenáře, že následující text a komentář je publicistickým článkem, který obsahuje názor autora.

Není to tak dávno, co jsem psal článek o tom, jak dálnice zabíjí život na českých vesnicích. Teď bych vlastně na toto téma chtěl navázat. Opět jsem musel jet ze Strakonic do Prahy, přičemž u nové hospody byl zrušen nájezd na dálnici. Navigace mě tedy navedla na takzvanou starou pražskou, na silnici, po které se z jižních Čech jezdilo do Prahy původně. Dálnici jsem měl po pravé ruce, na dohled, dělila mě od ní jen tráva a svodidla.

Dálnice u nás jsou většinou ve špatném stavu

Provoz byl sveden pouze do jednoho směru, auta jela v protisměrných pruzích. Rychlost byla omezena na 80 kilometrů v hodině. Což znamená jediné, že já jsem mohl jet rychleji než auta na dálnici. Na okresce jsem potkal asi dvě auta, provoz jinak nula. Jelo se úplně skvěle. Připomněl jsem si, jaké to bylo jezdit po silnicích, když dálnice ještě nebyly normou a standardem.

iZdroj fotografie: Martin Sedláček pro AutoŽivě

Tedy ona u nás pořád dálnice a její stavba má své mezery, ale před 30 lety jich bylo opravdu mnohem méně. Silnice se klikatila mezi vesnicemi, příjemně se mi jelo, užil jsem si to, byť za volantem naftového kombíků s automatem. Potvrdil jsem si, že dálnice opravdu zabíjí život na vesnici, protože stejný nápad vyhnout se omezené dálnici mělo evidentně víc řidičů. Když jsem vjel do Mirotic, do kterých bych jinak vůbec nezabloudil, náves byla plná aut s nejihočeskými SPZkami.

Pokud je z dálnice objížďka, život na vesnici nabere obrátky

Před místní hospodou to žilo a podle toho, co jsem zahlédl periferně, i v hospodě bylo pěkně veselo. Pozdě večer, ve svátek, kdy bych jindy předpokládal – nebýt objížďky – že tam moc lidí nebude. Objížďka bohužel nebyla nekonečná, po několika minutách jízdy jsem se musel vrátit na původní trasu. A zařadit se do kolony aut, čumák na kufr, kufr na čumák. Kvůli rozestavěné dálnici, která snad už bude za rok hotová, jsem musel jet v koloně, vláček aut byl pod diktátem prvního řidiče, který na osmdesátce jel preventivně sedmdesát. Na padesátce čtyřicítkou.

iZdroj fotografie: Aktron / Creative Commons / CC-BY-SA

Celé toto zamyšlení vede vlastně k jedné jediné věci, jednomu jedinému závěru. Každá mince má dvě strany, na dlouhé cesty mám rád dálniční tempo, pokud tedy dálnice plní svou funkci a dá se po ní jet plynuleji než po silnici nižší třídy. Ale na kratší přejezdy si dávám závazek jezdit raději po okreskách. Mám rád řízení a cítím jakousi vnitřní povinnost utrácet své peníze za palivo na zapadlých pumpách, kde je benzín i nafta levnější.

Vlak anebo vláček aut na dálnici, svoboda je omezená

Kupovat si raději normální večeři ve vesnické hospodě než párek v rozmrazeném rohlíku na předražené pumpě. Když srovnám svobodu jízdy po uzavřené dálnici a cenu paliva, vychází mi, že je lepší jet po okreskách. I když je to delší cesta. Anebo jeď raději vlakem, finančně je to násobně levnější a člověk přitom může číst, pracovat na počítači, spát. Tedy dělat ty věci, které ve vláčku aut na dálnici, jež si vlastně na dálnici jenom hraje, rozhodně nemůže.