Řidiči pohřebních vozů žijí a pracují ve světě, který je pro zbytek populace zahalen tajemstvím. Možná i jakýmsi závojem strachu a obav. Smrt je sice s životem neodmyslitelně spojena, ale řada lidí si ji nepřipouští. O to horší je pak bolest nad ztrátou někoho blízkého. Ten, kdo pracuje v odvětví, jež je nějak s podzimem života a jeho koncem spojené, to obvykle nemá lehké. Lékaři na odděleních, kde je smrt nedílnou součástí, by mohli vyprávět.

Auta jsou skvělá, někdy ale jedou cestou, která přináší bolest

A pracovníci pohřebních ústavů také. Toto odvětví je navíc spojeno s jakousi „nečistotou“, což samozřejmě není pravda. Není pravda, že kontakt s rakví je synonymem přenesení nemoci. Není třeba se bát, když kolem jede pohřební vůz. Možná ho řídí pan Jiří Houšek. Právě tohoto člověka, profesionálního řidiče pohřebního vozu, jsem velice citlivě vyzpovídal. Potvrdil mi, co jsem tušil. Třeba to, že toto povolání vyžaduje nejen technické dovednosti, ale také určitou emocionální odolnost a empatii. 

iZdroj fotografie: Jiří Erben / Creative Commons / CC-BY-SA

„Práce v této oblasti znamená být součástí posledního rozloučení s blízkými lidmi,“ vysvětluje Jiří. „To je často momentem intenzivních emocí pro rodinu a přátele zesnulého. Logicky.“ Řidič pohřebního vozu musí jednat s maximální úctou a citlivostí. „I když by to tak nemělo být, moje role přesahuje pouhé řízení auta,“ dodává Jiří. Podle Jiřího fakt, že jezdí s mrtvými, neznamená, že by neměl žádnou odpovědnost. Jeho klienty nejsou ti, které přepravuje. „Jsou to pozůstalí, kteří utrpěli hlubokou ztrátu,“ říká řidič Jiří.

„Nevinný“ prohřešek českých řidičů zvyšuje spotřebu auta o 28 %. Vyvarovat se mu můžete již zítra

„Těm se zodpovídám v pracovní rovině,“ dodává řidič. Ale zodpovědnost cítí i vůči zesnulým. To, že si nemohou přímo stěžovat, neznamená, že by je nerespektoval. Naopak. Řidič je zodpovědný za bezpečný a důstojný převoz rakve, často z místa úmrtí do krematoria nebo na hřbitov. To si žádá preciznost a opatrnost. Denní rutina podle Jiřího zahrnuje nejen přípravu auta, kontrolu technického stavu, ale také komunikaci s pohřebními službami a případně i s rodinou zesnulého. „Musím být připraven na jakékoliv změny a náhlé události,“ říká pan Jiří.

Cestující si nemohou stěžovat, přesto má řidič odpovědnost

„Například když je potřeba nečekaně a pohotovostně převézt zesnulého na delší vzdálenost.“ Řídit pohřební vůz znamená čelit specifickým podmínkám. Řidič samozřejmě musí respektovat silniční předpisy. Je ale důležité, aby jízda byla plynulá, tichá, a především klidná. Jakékoliv prudké brzdění nebo nevhodné manévry by mohly působit neuctivě. Navíc musí brát v potaz dopravní situaci a zajistit, že převoz proběhne včas.

To může být v některých případech náročné, zvláště při velkých pohřebních procesích, kdy se vyžaduje přesné dodržování časového harmonogramu. Roli zde hraje nejen technická zdatnost, ale také zmíněná psychická odolnost. Řidiči pohřebních vozů se často potýkají s dlouhými pracovními dny a nepravidelnými pracovními hodinami, neboť úmrtí nemá pevný rozvrh. Práce může zahrnovat i noční směny či práci o víkendech.

Byla doba, kdy nebylo jisté, jestli vůz dojede do cíle. Na hřbitov

Často se také setkávají s těžkými a emotivními situacemi, kdy rodina zesnulého prožívá bolestivou ztrátu. Řidič musí zůstat klidný, profesionální a zároveň empatický, což není vždy jednoduché. „Dnes už je to lepší, řídím přestavěný Mercedes Vito,“ vzpomíná pan Jiří. „Ale když jsem jezdil s 1203, to bylo strašné.“ V jakém ohledu? „Auto nejelo, v zimě do kopce se mi dokonce stávalo, že pozůstalí museli tlačit.“ Tento typ práce skutečně klade důraz na dodržování etiky a správných zásad.

iZdroj fotografie: Jiří Erben / Creative Commons / CC-BY-SA

Řidič musí dbát na to, aby k rakvi a zesnulému přistupoval s maximální úctou. Například při nakládání a vykládání rakve je nutné dodržovat přesné postupy a zachovat naprostou důstojnost. Řidiči pohřebních vozů se stávají neviditelnými svědky intimních okamžiků, kdy rodiny prožívají bolestnou ztrátu. Musí být připraveni jednat diskrétně a být k dispozici. „A když je to potřeba, musím nenápadně stát a čekat v pozadí,“ doplňuje pan Jiří. Jedno je jisté. Není to práce pro každého. Podle lidí, kteří ji dělají, jde o jakýsi druh poslání.

Pohřebáci často hovoří o specifickém druhu naplnění, který s sebou tato profese nese. Tak jako tak, nemají to jednoduché. Práce řidiče pohřebního vozu není společensky oceňovaná. Naopak. Uděluje člověku nesmazatelné stigma. Neprávem. Je totiž nezbytná pro fungování společnosti a zajištění důstojného odchodu zesnulých. Práce řidičů pohřebních vozů hraje klíčovou roli při zajištění toho, aby poslední cesta každého člověka proběhla v klidu a s respektem. A respekt si zaslouží i oni.