Je to jak scéna ze špatného filmu nebo z reklamy na nějaké auto. Běžná dopravní situace, jedno auto omezí druhé. Z auta vystoupí řidič a jde si to vyříkat s druhým řidičem. Tam pak zjistí, že za volantem není ten, koho tam čekal. Vtipná varianta je, že třeba řídí nějaké zvíře, robot. Ta drsnější verze může zahrnovat to, že v malém autě je parta opravdu svalnatých a drsně vypadajících chlapů. Vtip je pak v tom, že ten, kdo chtěl vyvolat konflikt, se stáhne.

Každý, kdo dnes řídí, musel někdy v minulosti projít autoškolou

Bojí se ve výsledku fyzického konfliktu, a tím je situace vypointována. Musím říct, že mně se stalo kdysi něco podobného. Při předjíždění mě omezil řidič, který naschvál vyplnil místo, do kterého jsem jel. Tím, jak jsem přibrzdil a nezajel jsem, kam jsem plánoval, jsem zase já omezil další auto. Z auta vystoupili dva fakt velcí chlapi a šli si to se mnou vyříkat. A tím vyříkat myslím, že mluvit se asi moc nemělo.

iZdroj fotografie: Ondřej Komárek pro AutoŽivě.cz

Já jsem neudělal školáckou chybu, neukázal jsem prostředníček nebo něco podobného. A prostě jsem se omluvil. Byla to moje chyba, byť jsem ji způsobil jen kvůli tomu, že mě omezil někdo jiný. Dva svalovci řekli dobrý, díky, otočili se a nasedli zpátky auta. Musím ale přiznat, že někdy se to prostě na silnici děje, že řidiče vystupují z auta. Že si chtějí vyříkat s jinými řidiči něco tváří v tvář. Samo o sobě je to hodně nebezpečné, protože se tím lidé pobíhající mezi auty vystavují riziku, že je něco srazí. A určitě to není úplně to správné řešení.

Budou autobusy řídit 18letí řidiči, kteří právě vyšli z autoškoly? Cestující se děsí toho, co vyvolala krize na trhu práce

Předtím většinou předchází tomuto osobnímu typu komunikace mávání, gestikulace, troubení. Což je mimochodem poměrně běžný kolorit na silnicích, byť na dva typy aut se obvykle netroubí. Záchranky, autoškoly. Záchranky, nebo spíše řeknu sanitky, dělají prostřednictvím svých posádek zásadní a velmi záslužnou práci. Nevím jak vy, ale já jsem schopen jim odpustit kdejaký přestupek, přešlap, špatné parkování apod. A u autoškoly je to zase trošku něco jiného, každý se někdy učil. Žádný učený z nebe nespadl, říká jedno přísloví, a má pravdu.

Na některá auta se netroubí, typicky sanitky, hasiče a autoškoly

Takže troubit na autoškolu, to dělá skutečně jenom absolutní hulvát. Přesto se to děje, jak nám napsal čtenář pan Jiří z Prahy. My jsme se po přečtení rozhodli jeho e-mail zveřejnit v plném rozsahu. „Stalo se mi to nedávno, když jsem jel po Praze,“ říká pan Jiří. „Jel jsem za vozidlem autoškoly, přede mnou bylo ještě jedno auto.“ Co bych k tomu dodal? Každý z nás má zkušenosti s tím, jak se učil řídit.

Někteří začínali již v dětství pod dohledem rodičů na klidných polních cestách, jiní se poprvé dostali za volant až v autoškole. Já můžu říct, že patřím do té první skupiny. Můj děda, byť už je mnoho let mrtvý, byl skvělý. Díky němu jsem zažil věci, které běžně kluk asi nezažije. Včetně toho, že jakmile jsem dosáhl na pedály, učil mě řídit. Jeho Škoda 1000 MB byla pro mě absolutní svatyní. A díky tomu, že jsem kolem sebe měl dospělé, kteří nerozuměli, nezůstalo jen u tohoto.

Kdo měl štěstí, řídil auto v patnácti letech u dědy za chalupou

Strýc z druhé strany rodiny mne s klidem posadil za Fiat s dvoulitrovým benzínovým motorem. Tenkrát to pro mě bylo úplně jako zjevení. Neskutečně silné auto. Samozřejmě že jsem jezdil po uzavřeném areálu, po továrně, kterou strýc vlastnil. Takže když jsem šel do autoškoly, neměl jsem problém s ovládáním auta jako takového. Uměl jsem nastartovat, rozjet se, řadit, používat všechny ovladače. Mohl jsem se soustředit na provoz, značky, bezpečnost. Chápu, že pokud někdo takové štěstí před autoškolou neměl, bylo to pro něj komplikovanější.

O to víc si ale myslím, že zaslouží takový student pozornosti ze strany ostatních účastníků provozu, ohleduplnosti. Rozhodně ne nadávek, hrubých gest, troubení. Být žákem v autoškole je spojeno s velkým stresem. Hustý městský provoz, chodci přecházející přes silnici, semafory, které se mění na poslední chvíli, tramvaje a autobusy všude kolem. Tedy minimálně pokud to člověk dělá v Praze. Začínající řidiči se občas pomalu rozjíždějí na semaforech, váhavě přejíždějí z jednoho pruhu do druhého nebo nesměle vjíždějí na hlavní silnici z vedlejší.

Troubení, výhružky a pak fyzický kontakt. Nejhorší scénář

Tím se dostáváme zpátky k příběhu pana Jiřího. „Jel jsem po Plzeňské ulici, přede mnou autoškola,“ pokračuje pan Jiří. „Nahoře, nedaleko Motola, kde jsou světelné křižovatky, nám padla červená vlna.“ Podle vyprávění pana Jiřího měl řidič nebo řidička v autě autoškole problémy s rozjezdem. „Na každých světlech to tomu studentovi chcíplo a nešlo nastartovat. S každým dalším pokusem bylo jasné, že je student nervóznější a nervóznější,“ říká pan Jiří.

Podle dalšího vyprávění se stalo následující. Jak se žák autoškoly nemohl rozjet, ze zelené se stala opět červená. Počet aut za autoškolou, druhým autem a třetím autem pana Jiřího, se začal zvyšovat. Na dalším semaforu se podle pana Jiřího opakovalo vlastně totéž. Až došlo na to, co se stát asi muselo. Muselo, protože řidič v druhém autě, v tom prvním za autoškolou, to nervově nevydržel. Řidič začal troubit, troubil a troubil, jak to popsal pan Jiří.

iZdroj fotografie: Ondřej Komárek pro AutoŽivě.cz

Protože na dalším semaforu se ale situace vlastně opakovala, řidič prvního auta to evidentně nevydržel. Psychicky to nezvládl. Podle Jiřího už ani netroubil přerušovaně, jenom ležel na klaksonu. „U spolujezdce autoškoly se otevřely dveře, a vystoupil instruktor,“ říká pan Jiří. „Zajímavé na něm bylo to, že měl asi dva metry a tak 130 kilo,“ dodává Jirka. „Krátce střižené vlasy, tetování na krku bylo tak výrazné, že jsem ho viděl až k sobě do auta,“ pokračuje pan Jiří. „Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že se ve volném čase věnuje MMA.“ 

Vytahovat se a troubit na autoškolu? To se přece nedělá!

Instruktor podle vyprávění v klidu došel k autu, které troubilo. Tedy ještě před chvílí troubilo, protože jak instruktor vystoupil, troubení okamžitě ustalo. Instruktor se ani nedotkl cizího auta, jenom se sklonil k zřejmě otevřeném okýnku a s klidem v hlase řidiči něco řekl. „Neslyšel jsem všechno, pokud bych měl hádat, zaznělo něco ve smyslu, že každý se někdy učil, tak ať zklidní,“ říká pan Jirka. Pak se instruktor vrátil do auta. Vše se rozjelo, kolona pokračovala dál, ale v jiném duchu. „Nikdo nepředjížděl, nikdo netroubil, jelo se absolutně v klidu,“ dodává čtenář.

Jestli někdo čekal, že dojde k fyzické konfrontaci, tak se mýlil. Učitel autoškoly se otočil a odešel. Z auta hulváta nebylo slyšet nic, nebyl patrný ani pohyb. Ano, nebylo to asi úplně ideální řešení, už jsem zmiňoval ono riziko vystupování z auta na silnici. Na druhou stranu problém byl vyřešen rychle, v klidu, bez jakékoliv formy agrese nebo násilí. A student mohl v klidu pokračovat dál. Takže to vlastně dopadlo docela dobře. Minimálně pro člověka, který troubil jak o život.